Za první dámou na Cyrana?

3. června 2011 v 18:47 | Zdeněk Pošíval
Za mimořádné účasti celebrit jsem zhlédl premiéru Cyrana, jež byla pojímána jako společenská událost velkého rozměru: podobnou návštěvnost osobností i osůbek veřejného života jsem tu dosu nezažil. Proč asi? A také jsem si po představení přečetl několik kritik a recenzí, po výtce poněkud rozpačitých, jež si jen okrajově a decentně si všímaly některých detailů, avšak nepostihovaly přitom celkovou kreativní úroveň divadelního inscenačního díla. A především a téměř zásadně se vyhýbaly jeho myšlenkovému poselství. Proč asi?
Pro zmíněné otázky sepisuji tento blog.
Sleduji představení toho předního divadla už asi po dobu tří let zcela pravidelně a pokaždé odcházím v rozpacích, kam tato scéna s úžasnou historií a vždy nabitá obdivuhodnými tvůrčími legendami vlastně kráčí. Bojím se, že klesá. Poslední premiérou mé rozpaky však vyvrcholily do jakéhosi hněvu nad mrháním přízní štědrého města, batelizováním divácké přízně i pohrdáním tvůrčí pokory. Nehodlám se přít o termín "postmuzikál", jak žánr inscenace Cyrana nazývají samotní její tvůrci, sám takovou determinaci považuji za estetický blábol, ani se nemíním příliš hádat o zvolený styl, jenž je pojímán jako výron postmodernismu, byť jeho typické mísení nejrůznějšími módními výrazovými prostředky považuji v tomto případě spíš za nesrostlou a neorganickou slátaninu. A pokud bych si i připustil, že onoho večera vznikla na jevišti zcela nová a původní umělecká realita, pak šlo o skutečnost značně pošramocenou, ne-li přímo defektní, přičemž nelze režisérovi upřít neobyčejný dar bujaré divadelní imaginace. Herecký projev představení je však přehlušován permanentním přívalem hudby a silných zvuků, pročež jsou interpreti opatřeni na tvářích či jinde ukrytými mikroporty zesilujícími jejich mluvní i zpěvní projev. Jenomže zesilování i amplifikace vokálů pohříchu technicky diletuje a bohužel až do té míry, že divák, zavalovaný množstvím slov textu, přijímá jeho sdělení v nepříliš srozumitelném huhlání. A tak je třeba domýšlet si, o čem se to vlastně hraje a být trpce odkázán na pozorování jakýchsi živých a pohybujících se obrazů v kouřové cloně, jež útočí na divácké vjemy s nevídanou urputností a vůlí exhibičně udivovat.
Není snad třeba připomínat, že původní a slavná Rostandova hra okouzluje již více než jedno století diváky na celém světě v příběhu lásky, v němž o přízeň svůdné Roxany soupeří sličný Kristián a nehezký nosatý básník Cyrano. Prostě téma jakéhosi střetnutí daru krásy s darem oduševnění. Hra byla opatřena kdysi skvostným přebásněním z pera Vrchlického, ale není divu, že si po tak dlouhé době vyžádala nové jazykové ztvárnění, jež koresponduje se současnou dobou zřetelněji. Autorem verze se stal neméně zdatný současný veršotepec, ale to je asi vše, co lze vědět po zhlédnutí představení s nedostatečně reflektovatelným textovým projevem. I příběh se posunul kamsi jinam a to pořádně.
A sem vlastně mířím tímhle svým povídáním, neboť téma takto realizovaného příběhu mě snad děsí i ve snu. A také si uvědomuji, že bych měl jako praktický divadelník mlčet, neplést se recenzentům do řemesla a být prostě loajální k režisérovi. Jenomže tady se stalo něco, co mé kolegiální zábrany prostě přesahuje. Jak jsem již naznačil, viděl jsem prostě jiný příběh, než se lze dočíst v autorově předloze.
Konzumoval jsem příběh stárnoucí ženy, trpící vědomím vlastní, leč odkvétající krásy, kterou přemohou vilné choutky na takříkajíc mladé maso. Tím se stane chlapec sotva odrostlý dospívání. Mladík není rozhodně žádný krasavec, postavou je dokonce menší než žádostivá dáma, rozumu poněkud mdlého, jednáním rozjíveného, takže mu musí konverzaci napovídat nosatý básník, jenž tutéž dámu sice tajně miluje, ale také jí z podivné lásky přeje toto nepřirozené erotické dobrodružství. Když se dáma ujistí, že mladý muž nemusí být takové pako, jakým však opravdu je, hodí mu ze svého balkonu lano, aby se mladík konečně mohl vyšplhat do jejího soaré a vykonal tam, co jest od něho očekáváno.
Tento vztahový fakt v ději, jak jej vnímám já a zdráhám se patřičně pojmenovat, výrazně dominuje a určuje další vjemové souvislosti.
Otázku, proč se nezmiňují recenzenti o myšlenkovém poselství zhlédnutého díla, chápu prostě tak, že navzdory samozřejmému tisíce let starému divadelnímu předpokladu, se cítí prostě nepříjemně, mají-li poukázat na novou výkladovou variaci. Herečka, která již pomalu dohlédne na práh důchodového věku, má za sebou vynikající plejádu věhlasně báječných výkonů, ať na divadle, tak i před kamerou. Dostalo se jí mnoha ocenění. Proslula i jako výrazná představitelka politického i společenského dění a působila velice pozitivně i v uveřejňovaných okamžicích privátního života. (Vážím si i jejího manžela, ať jako politika, tak i tvůrčího umělce, jenž má s tímto divadlem cosi společného: v programu je mu servilně poděkováno za jakýsi prkotinový nápad s leukoplastí na nose.) Kupodivu jsem v tomto punktu nepocítil hněv, ale lítost a zaplavila mě jakási sdílená trapnost. Obávám se, že se zmíněná a významná osobnost herečky stala buď obětí nezměrné inscenační nešikovnosti, anebo záměrné komerční manipulace, na niž prostě nalétla jak lovný opeřenec na špek.
Pocit smutku nemám pouze kvůli zmíněné protagonistce; naplňuje jej vědomí i jakési marnosti nad prací celého interpretačního souboru, jenž v dobré víře slouží naservírované koncepci vskutku poctivě a odvádí profesionální výkon v maximálním a obdivuhodném nasazení.
Co se vlastně skrývá za tímto míjením? Co v tomto divadle vlastně sociálně převládá? Ješitnost, pýcha, pokrytectví, sebeklam, snobství, neschopnost průměrnosti, anebo okázalý mocenský voluntarismus?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama