Červen 2011

Prázdniny začínají, sláva anebo ouvej!

30. června 2011 v 13:34 | Zdeněk Pošíval
Dnes začínají prázdniny a svět kolem mne se naráz změnil.
Děti obdržely svá vysvědčení hned ráno a už dopoledne je jich nezvykle plná ulice.
Pod mým oknem se uhnízdila skupinka asi osmi čtrnáctiletých, baví se a vyzařuje z nich na dálku radost ze života, navdory tomu, že si chtějí vzájemně rozumět i přes písně Karla Gotta, jež sem doléhají. Po chvíli přestal mladíčky a dívenky bavit od pejsků pročůraný chodník a jakousi rozpustilostí přecházejí ulici, takže projížděící auto raději zastavuje, aby jim náhodou neublížil, skupinka mu děkuje, že by snad za ohleduplnost?
Takto bych popsal krátkou výseč mého náhodného pohledu z okna, pokud bych ovšem mínil vyjádřit písmem euforii z okamžiků daru života. Skutečnost je však jiná, a pokud by probíhala tak, jak jsem ji právě popsal, asi bych si ji nepovšiml. Jenomže jsem si ji povšiml a nebylo mi ani možné jinak. Proč?
Skupinka mladíčků a dívek se bavila natolik výrazně, že z ní šel vlastně strach. Křičí, aby přehlušili řvoucího Gotta, jehož hlas sem od rána do večera doléhá z Výstaviště přes celou Stromovku tak, že plaší ptactvo a vyhání veverky i ježky do frekventovaných ulic Bubenče. Chlapci s bujarým smíchem sahají dívkám pod trička, sdělují si slovy, jež nelze svěřit písmenům, jaké má ta která z holek již vyvinuté poprsí. Dívkám se to velmi líbí a ječí blažeností, neostýchají se napodobit chování kamarádů, sahají odvážně chlacům do rozkroků, berou je do svých dlaních a komentují svá zjištění výrazivem silným a tak odvážným, že označení jejich mluvy "argotem" byl by ještě libozvučný eufemismus. Pak s odporem opouštějí chodník, neboť se jim v hrátkách podařilo vnořit svou obuv do neodklizeného psího extrementu a umatlat se jím, zapalují si ubalené cigarety a hopsají raději přímo na vozovce. Projíždějící auto v úseku zakázaného průjezdu zastavuje. Stane se tak na poslední chvíli a se skřípěním brzd dostává se vůz do smyku. Poškrábe lak na dveřích vedle zaparkovaného volva, neboť za jízdy telefonující řidič s mobilem u ucha není náležitě soustředěný na jízdu, navíc mu chybí jedna ruka na volantu. Provinilé auto obklopuje rozvěrná skupinka chapců a dívek, poskakuje kolem, vystrkuje obnažené zadnice a častuje řidiče hrubými slovy posměchu. Ten jim skrz otevřené okno odpovídá nemenším počtem nadávek, jakých by si ani odvážný literát blahé paměti neodvážil užít třeba ve Švejkovi.
Za půl minuty nastane na dočasnou chvíli pod mým oknem ticho: řidič opustil místo činu děsivou rychlostí a skupinka školáků se odebrala užívat si začátku svých vagací kamsi do Stromovky. Mne z toho okamžiku tíží pár nezodpovězených otázek, z nichž kvůli té nejpalčivější píši tyto řádky.
Vzpomínám si zřetelně, kterak nás ještě před pár lety ujišťoval zbytek moudrých občanů, že generace vychovaná totalitou musí vymřít, aby řízení země a její kultivování převzala nová a již eticky vybavená generace. Je či není zmíněná kratičká epizoda obrazem budoucnosti a života v naší úžasné realitě?

Za první dámou na Cyrana?

3. června 2011 v 18:47 | Zdeněk Pošíval
Za mimořádné účasti celebrit jsem zhlédl premiéru Cyrana, jež byla pojímána jako společenská událost velkého rozměru: podobnou návštěvnost osobností i osůbek veřejného života jsem tu dosu nezažil. Proč asi? A také jsem si po představení přečetl několik kritik a recenzí, po výtce poněkud rozpačitých, jež si jen okrajově a decentně si všímaly některých detailů, avšak nepostihovaly přitom celkovou kreativní úroveň divadelního inscenačního díla. A především a téměř zásadně se vyhýbaly jeho myšlenkovému poselství. Proč asi?
Pro zmíněné otázky sepisuji tento blog.
Sleduji představení toho předního divadla už asi po dobu tří let zcela pravidelně a pokaždé odcházím v rozpacích, kam tato scéna s úžasnou historií a vždy nabitá obdivuhodnými tvůrčími legendami vlastně kráčí. Bojím se, že klesá. Poslední premiérou mé rozpaky však vyvrcholily do jakéhosi hněvu nad mrháním přízní štědrého města, batelizováním divácké přízně i pohrdáním tvůrčí pokory. Nehodlám se přít o termín "postmuzikál", jak žánr inscenace Cyrana nazývají samotní její tvůrci, sám takovou determinaci považuji za estetický blábol, ani se nemíním příliš hádat o zvolený styl, jenž je pojímán jako výron postmodernismu, byť jeho typické mísení nejrůznějšími módními výrazovými prostředky považuji v tomto případě spíš za nesrostlou a neorganickou slátaninu. A pokud bych si i připustil, že onoho večera vznikla na jevišti zcela nová a původní umělecká realita, pak šlo o skutečnost značně pošramocenou, ne-li přímo defektní, přičemž nelze režisérovi upřít neobyčejný dar bujaré divadelní imaginace. Herecký projev představení je však přehlušován permanentním přívalem hudby a silných zvuků, pročež jsou interpreti opatřeni na tvářích či jinde ukrytými mikroporty zesilujícími jejich mluvní i zpěvní projev. Jenomže zesilování i amplifikace vokálů pohříchu technicky diletuje a bohužel až do té míry, že divák, zavalovaný množstvím slov textu, přijímá jeho sdělení v nepříliš srozumitelném huhlání. A tak je třeba domýšlet si, o čem se to vlastně hraje a být trpce odkázán na pozorování jakýchsi živých a pohybujících se obrazů v kouřové cloně, jež útočí na divácké vjemy s nevídanou urputností a vůlí exhibičně udivovat.
Není snad třeba připomínat, že původní a slavná Rostandova hra okouzluje již více než jedno století diváky na celém světě v příběhu lásky, v němž o přízeň svůdné Roxany soupeří sličný Kristián a nehezký nosatý básník Cyrano. Prostě téma jakéhosi střetnutí daru krásy s darem oduševnění. Hra byla opatřena kdysi skvostným přebásněním z pera Vrchlického, ale není divu, že si po tak dlouhé době vyžádala nové jazykové ztvárnění, jež koresponduje se současnou dobou zřetelněji. Autorem verze se stal neméně zdatný současný veršotepec, ale to je asi vše, co lze vědět po zhlédnutí představení s nedostatečně reflektovatelným textovým projevem. I příběh se posunul kamsi jinam a to pořádně.
A sem vlastně mířím tímhle svým povídáním, neboť téma takto realizovaného příběhu mě snad děsí i ve snu. A také si uvědomuji, že bych měl jako praktický divadelník mlčet, neplést se recenzentům do řemesla a být prostě loajální k režisérovi. Jenomže tady se stalo něco, co mé kolegiální zábrany prostě přesahuje. Jak jsem již naznačil, viděl jsem prostě jiný příběh, než se lze dočíst v autorově předloze.
Konzumoval jsem příběh stárnoucí ženy, trpící vědomím vlastní, leč odkvétající krásy, kterou přemohou vilné choutky na takříkajíc mladé maso. Tím se stane chlapec sotva odrostlý dospívání. Mladík není rozhodně žádný krasavec, postavou je dokonce menší než žádostivá dáma, rozumu poněkud mdlého, jednáním rozjíveného, takže mu musí konverzaci napovídat nosatý básník, jenž tutéž dámu sice tajně miluje, ale také jí z podivné lásky přeje toto nepřirozené erotické dobrodružství. Když se dáma ujistí, že mladý muž nemusí být takové pako, jakým však opravdu je, hodí mu ze svého balkonu lano, aby se mladík konečně mohl vyšplhat do jejího soaré a vykonal tam, co jest od něho očekáváno.
Tento vztahový fakt v ději, jak jej vnímám já a zdráhám se patřičně pojmenovat, výrazně dominuje a určuje další vjemové souvislosti.
Otázku, proč se nezmiňují recenzenti o myšlenkovém poselství zhlédnutého díla, chápu prostě tak, že navzdory samozřejmému tisíce let starému divadelnímu předpokladu, se cítí prostě nepříjemně, mají-li poukázat na novou výkladovou variaci. Herečka, která již pomalu dohlédne na práh důchodového věku, má za sebou vynikající plejádu věhlasně báječných výkonů, ať na divadle, tak i před kamerou. Dostalo se jí mnoha ocenění. Proslula i jako výrazná představitelka politického i společenského dění a působila velice pozitivně i v uveřejňovaných okamžicích privátního života. (Vážím si i jejího manžela, ať jako politika, tak i tvůrčího umělce, jenž má s tímto divadlem cosi společného: v programu je mu servilně poděkováno za jakýsi prkotinový nápad s leukoplastí na nose.) Kupodivu jsem v tomto punktu nepocítil hněv, ale lítost a zaplavila mě jakási sdílená trapnost. Obávám se, že se zmíněná a významná osobnost herečky stala buď obětí nezměrné inscenační nešikovnosti, anebo záměrné komerční manipulace, na niž prostě nalétla jak lovný opeřenec na špek.
Pocit smutku nemám pouze kvůli zmíněné protagonistce; naplňuje jej vědomí i jakési marnosti nad prací celého interpretačního souboru, jenž v dobré víře slouží naservírované koncepci vskutku poctivě a odvádí profesionální výkon v maximálním a obdivuhodném nasazení.
Co se vlastně skrývá za tímto míjením? Co v tomto divadle vlastně sociálně převládá? Ješitnost, pýcha, pokrytectví, sebeklam, snobství, neschopnost průměrnosti, anebo okázalý mocenský voluntarismus?