Květen 2011

Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí

30. května 2011 v 10:33 | Zdeněk Pošíval
Občas sleduji diskuse pod některým z pozoruhodných článků internetových sdělovacích médií a nestačím se divit, jak se viditelná a slyšitelná část mladá generace vyjadřuje k současnému stavu české společnosti. A běhá mi mráz po zádech.
Srovnávání současné politické a sociální situace s údobím čtyřicetileté totality, jak to provádějí mnozí mladí lidé, je nejenom naivní, ale velice často hloupé a obávám se, že mnohdy i silně primitivní, tudíž výhledově i smrtonosně nebezpečné. Právě dnes jsem si nemohl nepovšimnout, jak pod článkem o současné čínské cenzuře se množí česká souhlasná přitakávání asijským komunistům a dokonce i sílí volání po "blahobytném" životě v režimu bolševického uspořádání státu.
Je jasné, že takoví pisatelé nezažili a ani si nepamatují odporná léta pod vládnoucí jednou stranou s posluhováním ruským Sovětům. Děsí mě proto otázka: kdo tedy mladé generaci poskytuje poučení a svědectví o bolševické době? Jaké jsou zdroje jejich informací? Že by čerpali z výuky svých učitelů, anebo z nostalgie někdejších rodičovských nomenklaturních kádrů? Podle počtu členů a sympatizantů přežívajícího zločineckého uskupení by nebylo divu. A aby bylo ještě víc jasno: nemám nejmenších pochybností o tom, že současná česká společnost, samozřejmě i v čele se svými politickými představiteli, se pohybuje těsně nad morálním dnem, pokud v něm již nevězí až po uši. Skandál, jenž by v civilizované demokracii stál politika post a plat, je u nás považován za šibalství a div ne za hrdinství. Mladá generace má tedy oprávněný důvod ke své nedůvěře. Jenomže to poměřování hodnot či pahodnot s předlistopadovými léty má silně zkreslující optiku.
Krade se ve velkém i v malém a to všude, kam jen v českomoravské kotlince dohlédneme. Je však třeba vysvětlit obdivovatelům časů minulých, že současní zloději se vyučili lupičskému řemeslu právě od komunistů: zapomíná se totiž, že historicky největších loupeží, jež dosahovaly gigantických rozměrů, se dopouštěli vítězové únorové revoluce v roce 1948 soustavně a bezostyšně. Zdá se, že nikdo už neví nic o tom, že majitelé nejrůznějších podniků a usedlostí, (nejen zemědělských), jež po výtce vznikaly z dřiny jejich rodin, byli za asistence ustrašené policie a bolševické milice ze dne na den nejen oloupeni o svůj majetek, ale navíc vyháněni a dokonce končili ve vězení. Vládnoucí soudruzi ve svém odcizení a pod záminkou třídního boje klesli dokonce až kamsi pod práh lidskosti: likvidovali své vlastní národní hrdiny. I pouzí podezřelí či soudruhům nepříjemní jedinci, nejen prokazatelní zločinci, byli mučeni a popravováni.
Argumentování, že za komunistů se nedostaly koupit banány, je typický jev pokrytecké demagogie, jenž se zaryl do paměti nepamětníků jako nepodstatný hnid a kupodivu se nezřídka a spokojeně opakuje. Nezmiňuje se však, že byla údobí, kdy se nedaly sehnat ani základní potraviny, třeba maso, na něž bylo třeba vystát dlouhé fronty. Sám si nemohu vzpomenout, kterých komodit byl vlastně dostatek: cokoliv se muselo shánět s obtížemi a podplácením. Byla to vysoká škola korupce, z níž čerpají absolventi dodnes.
Jiný projev neznalosti a svým způsobem i arogance vidím v poznámce mladíka, jenž ironicky vyčítá zastánci demokracie, že když dnes nemá dostatek peněz, nemůže se vypravit dle své vůle a chuti do Ameriky a může cestovat maximálně do snoby opovrhovaného italského Bibione. Je vidět, že ironikovi není známo, že za komunistů by nemohl ani do Bibione, natož jinam. Dovolenou u moře bylo možné trávit pouze v některé ze satelitních zemí SSSR, třeba v NDR u Baltu nebo v Bulharsku u Černého moře. I do socialistického Chorvatska, jež však nebylo v ruském područí, měli přístup jen prověřené kádry na tak zvaný devízový příslib, neboť koruna nebyla směnitelná za jiné valuty.
Asi bych se neměl divit, že obdivovatelé totalitního pořádku ponechávají bez povšimnutí tehdejší kulturní prostor, čímž míním souhrn duchovních hodnot v národě. Mizérie důsledků vládnoucí ideologie pavědy marxismu leninismu a vědeckého komunismu byla vskutku nedozírná. Studovat směly pouze děti komunisty prověřených a loajálních rodičů, kdežto vykonávat svá povolání nesměli lidé, kteří odmítali podepisovat vlastizrádná prohlášení. Z knihoven byly vyřazovány a ničeny knihy nesocialisticky smýšlejících autorů, včetně klasiků. Kina uváděla především kýčovité sovětské filmy, ze západních kinematografií se nedistribuovalo téměř nic, snad s výjimkou sociálních filmů italského neorealismu, kdežto na anglické snímky Shakespearových her se stály dlouhatánské fronty na vstupenky; divadla hrála výlučně jen marxismem odsouhlasené autory. Za delší vlasy na hlavě byli mladíci vyhazováni z práce i ze škol a nezřídka končívali na policii. Každý mladý muž musel ztrácet drahocenný čas dvouletou povinnou službou v jalové a nepotřebné armádě.
Z té doby si národ odnesl především morální pokleslost, závist a neúctu k člověku. V téhle zemi se snad závidí i cizí neštěstí. Kdo nechce pochopit, nepochopí a pak snad nezbývá než pomodlit se známými slovy, jak jsou uvedena v titulku. Jenomže: stačí nám to do příštích dnů?