Duben 2011

Jak beztrestně zabíjet v Čechách

13. dubna 2011 v 11:53 | Zdeněk Pošíval
Ne nadarmo nazývá Ondřej Neff naši zemi Blbákovem. Zpočátku se mi to příliš nelíbilo, ale čím dál častěji se stává, že mu dávám nejenom za pravdu, ale mám chuť použít pro panující český šlendrián i mnohem tvrdší pojmenování. Kam se podívám, tam kvete zlodějna, korupce, podvody, nečestnost. A přiznávám, je mi z toho úzko. Jako by se v mé vlasti začala hnilobně rozkládat celá lidská společnost.
O korupci se permanentně píše, vysílá, lamentuje; zdá se mi však, že jde o nepřemožitelného a hýčkaného draka. Sám mám na očích tento odporný nešvar téměř každodenně. Na místě zákazu stání parkuje u nás v ulici U akademie jedna škodovka, patrola městské policie ji vkládá za stěrače pokutové bloky, často dostává botičku, ale druhý den tam parkuje škodovka znovu, bez lístečků za stěrači, bez botiček. Tahle scéna se opakuje už po řadu měsíců, všem na očích, výmluvně a bez uzardění...
V současné době koluje jízlivý videoklip vysílaný ČT, kterak při návštěvě Jižní Ameriky náš prezident republiky uzme z řečnického pultu psací pero, zatímco prezident hostitelské země pěje na něho i na naši zemi pochvalné ódy. Náš prezident mu poťouchle naslouchá, pero pokradným způsobem ukládá do kapsy, aby se napakoval. Byť nejde o nic světaborného, činí tak způsobem, jak jej známe z různých čecháčkovských akcí ve stylu "co je zadarmo i do bot".
Ať navštívíte kterýkoliv hřbitov, nestačíte se divit, jak je možné, že z náhrobků zmizely již všechny kovové ozdoby: v pražských Olšanech má dokonce na hřbitově stálé sídlo Městská policie, ovšemže k ničemu.
Naříká se, jak eráru chybí peníze, třeba na slušné důchody, přitom se však rozhazují plnými hrstěmi: stát platí za ryze privátní telefonování svých zaměstnanců stamiliony korun, aniž by se kdokoliv nad tím pozastavil. Zlodějna se prostě zahryzla pod kůži jako samozřejmost i tak zvaným poctivcům. A to nemluvím o tom, co se nyní odehrává v politické reprezentaci: volení představitelé preferují své osobní zájmy nad obecnou prospěšností natolik bezostyšně, že mi to doslova zvedá žaludek.
Obávám se, že obecná zločinnost narůstá do rozměrů již smrtonosných.
Nedávno jsem byl na pohřbu kolegovi, s nímž jsme si plánovali ještě v lednu nějaké aktivity. Těšil se dobrému zdraví, pouze mě upozornil, že se na dva tři dny uchýlí do nemocnice na banální operaci kýly. Tam mu však při předoperační prohlídce objevili kamínek ve žlučovodu. Navrhli mu, že mu jej vyndají zároveň s kýlou. Za nějaký čas po nástupu mi volal jeho syn, že otec zemřel. Znělo to neuvěřitelně. Operoval ho totiž chirurg onemocnělý chřipkou a přenesl ji na pacienta. Nastoupily horečky, byla nasazena antibiotika. Když horečky pominuly, převáželi kolegu na lůžku z oddělení JIP na jiné oddělení, ale stalo se, že ho při převozu jaksi zapomněli na nádvoří. Zrovna pršelo. Kolega promokl, prostydl, nastoupily opět horečky. Aby se mohl vrátit na JIP, musel jim kvůli pojišťovně slíbit, že se ještě podrobí operaci žlučníku. A ta se nepovedla. Kolega po pár dnech prostě velmi bolestivě vykrvácel.
Jde o vraždu, neúmyslné zabití nebo o usmrcení z nedbalosti?
Zdá se, že je to jedno: kromě zarmoucené rodiny a hrstky přátel nebožtíka to nikoho nevzrušuje. Policie nedostane podnět k šetření, odpovědný primář netuší, co je odpovědnost, ředitel nemocnice událost zamete pod koberec kvůli pověsti svěřeného zařízení. Že přišel o život člověk? I život ve šlendriánu ztrácí na hodnotě; venkoncem to již předvedli nemocniční lékaři svým heslem: "Náš exodus, vás exitus."
Dědictví čtyřiceti let devastace základních mravních hodnot se nedaří zapomenout, natož překlenout. Úpadek prorůstá do dalších generací a eskaluje; nenapadá mě jiný způspob, jak tomu zabránit, než oddělit od sebe politiku a ekonomické zdroje, obnovit návrat k tisíce let fungujícímu etickému zákonu a ověřeným pravidlům čestnosti a přikázáním základní slušnosti.
A aby se tento návod nestal jen formálním cancem, je nutné, aby volič hledal v politických programech osobu, která nejenom proklamuje zmíněné hodnoty, ale dokáže i srozumitelně vyjádřit, jakým konkrétním způsobem hodlá potřebné hodnoty uvést znovu do života společnosti.