Říjen 2010

Migrace Romů z kanadského pohledu

30. října 2010 v 21:29 | Zdeněk Pošíval
Když jsem potřeboval po nějaké době znovu navštívit synovu rodinu v Kanadě, narazil jsem na úřední komplikace, a tak nezastírám, že patřím mezi ty naštvané týpky, kteří museli shánět povolení k vjezdu do Kanady, vyplňovat anglicky dotazníky, nechávat se fotografovat podle nadiktovaného klíče záběru, čekat na nejisté vyřízení a nakonec i zaplatit konzulátu nemalý peníz. Kanadská vláda nám prostě vízovou povinností ztížila příjezd do své země, aniž naše úřady učinily nějaké fungující protiopatření, kromě obvyklého českého bědování a možná i zřízení nějakého dalšího zbytečného ministerstva.
Příčinou onoho opatření bylo omezení romské (cikánské) invaze z naší republiky do zámoří.
V Kanadě jsem si na to postěžoval známým i příbuzenstvu, ale se zlou jsem se potázal. Vím, že se nám ten severoamerický pohled jen těžce skousne, lze to vidět třeba na vysokých karmách protiromsky zaměřených blogů i přívalu různých e-mailů, a marná sláva, české zatvrzele zakořeněné stanovisko se prostě jen tak snadno nezmění.
V Torontu se to i na ulici hemží lidičkami všelijakého národnostního i etnického původu, někdy se mi i zdálo, že osoby s vyloženě bílou pletí jsou tu dokonce v menšině, ale opakuji, že tu nejde o taxativně ověřenou skutečnost, ale o mé zdání. Prostě, nezáleží na tom, máte-li rysy jihoevropské, severoevropské, indiánské, asijské, indické či africké, tady trvale žijí prostě, jednoduše a  výhradně  kanadští občané. A to bylo i argumentem, jímž jsem byl trumfován: z naší republiky prostě neemigrovali Romové (Cikáni), ale výlučně a pouze čeští občané. A označovat nějakého občana jeho údajným etnickým názvem se tu považuje nejenom za neslušnost, ale za příznak rasismu. Na otázku, proč tedy Kanada zavedla vízovou povinnost českým občanům, bylo mi řečeno, že přemrštěný exodus osob z jedné lokality je nutné regulovat a to zrovna tak, jako i Česká republika reguluje svými vízy i neúměrný nápor imigrantů, třeba ze zemí bývalého Sovětského svazu.
Není mi sice po vůli, že Evropské unii, jíž jsme členy, je to lhostejné, ale jsme prostě obecně považováni za rasisty, což potvrdila v jakémsi projevu i paní H. Clintonová, ministryně zahraničí USA, byť mi přitom nejde do hlavy, že "rasistickou zemi" přijali do Unie i do NATO.
Dobrá, pochopil jsem a došly mi argumenty.
Pochopení je však jednou věcí, jinou je názorové ztotožnění.
Stalo se, že v Kanadě mi jako tlumočnici američtiny přidělili dívku, jménem Susane, jež studovala pět let v Praze. Susane se přitom narodila v Jihoafrické republice, její mateřskou řečí je afrikánština a angličtina, povětšinu života strávila jako Kanaďanka jak jinak než v Kanadě, kde také trvale pracuje. A teď pozor! Činsky neumí ani slovo, území Asie, natož Číny, nikdy nenavštívila, ale protože má "asijskou fyziognomii", nikdo jí v určitém kruhu kanadské společnosti neřekl jinak, než "ta Číňanka".
Co k tomu dodat?
Řeči se vedou a voda teče...

Blbá nálada je tak snadná

10. října 2010 v 11:36 | Zdeněk Pošíval
Poslední dobou se dost často v České televizi vysílá intermezzo, v němž prezident Václav Havel konstatoval, že "u nás vládne blbá nálada". Myslel tím patrně jen onu chvíli či údobí, kdy to vyslovil, jenomže já mám bohužel pocit, že naštvanost, mrzutost, nakrknutost či zachnuřenost vládne u nás permanentně; aspoň si nepamatuji, že by tomu bylo jinak.
Jsou sice vzácné výjimky: třeba když občas hokejisté vyhrají mistrovství světa, nebo když jednou za desítky let padne nebo mění se režim, ale taková anima jsou krátkodechá. Nemají dlouhého trvání. Jakmile přijdou další dny, euforie pomine a upadáme znovu do pesimistických nápad. Dobře je to vidět v resturacích, kavárnách, kde si naši lidé sedají separátně k volnému, čili k liduprázdnému stolečku, a než by si přisedli k dalším hostům, dřepí s jakousi urputností raději sami. Ve volných hledištích se u nás sedá kamsi do zadních řad, zatímco v jiných zemích si lidé sedají nejraději dopředu.
Snad je to proto, že se permanetně čehosi obáváme a snažíme se být nenápadní.
Když přijel kdysi můj venkovský dědeček do Prahy a jel tramvají, měl ve zvyku oslovovat spolucestující a s chutí se s nimi dával do řeči. Pamatoval totiž časy, kdy se lidem tak okázale nelhalo. Něco takového je dnes vlastně neslýchané a oslovovat cizí osoby se považuje za podivínství. Je to návyk z dlouhodobé nedůvěry k vrchnosti a vládám v této zemi: po velkou řadu let se lidem lhalo, slibovaly se jim ideje naprosto nehorázné, neuskutečnitelné. Sám pamatuji nacistickou okupaci, kdy se do poslední chvíle lhalo lidem o vítězstvích chrabrých německých vojsk; také si dobře vzpomínám na naivní a bláhové sliby bolševiků, a když se už lidem chtělo zbavit se té zničující falše, došlo opět k okupaci a k dalším charakterovým pokřivenostem. Za nedůvěru k mocným se tvrdě trestalo.
Lidé si navykli býti co nejméně nápadnými.
Pozoruje-li situaci cizinec, zjistí, že dobrá nálada se u nás toleruje pouze opilcům a feťákům, kteří v rozmarné veselosti se dokáží zabavit, ať to stojí, co to stojí. Zpívají v nočních ulicích, sexují, kde se dá, malují po zdech, v tramvajích a autobusech čmárají diamantem po sklech, na chodnících zanechávají své  výměšky a občas se mezi sebou zmlátí, aby byla sranda. Zdá se, že jde o jev obecně do značné míry povolovaný, a proto se nezasvěceným osobám jeví život u nás jako fantasy nebo jakési scifi z jiného světa, neboť zakříknutá a nejistá je často i policie.
Dnes už sice žádná udavačská nebezpeční nehrozí, lže se však a krade ze zvyku dál. Není divu: v současné garnituře našich řídících představitelů převládají osoby, jež mentálně i názorově formovala vlastizrádná a nemravná normalizace. A lidé se pořád nedokáží dívat se vzájemně do očí. Mít dobrou náladu neboli animo je prostě náročné: pro mnohé jde o fušku, k níž potřebují chemické berličky, kdežto býti naštvaným je snadnější než změnit smutné příčiny s rozumem v hrsti.  Závidím kulturám, kde ke splnění slibu stačí slovo a podání ruky: u nás na to nestačí ani sebelépe sepsané dohody či smlouvy.
Lež, nepravdy a fixlování patří k fokloru, jak se silně projevuje i v posledních dnech, zejména v Praze.