Srpen 2010

Jak svačí záchranáři v Praze

18. srpna 2010 v 12:25 | Zdeněk Pošíval
Pochutnával jsem si v jednom bubenečském bistru na čerstvém bramboráku, když jsem si povšiml, jak venku na poměrně rušné hlavní třídě zastavily tramvaje i auta, neboť tudy projížděl houkající a blikající vůz záchranné služby. Obrovská skříňová žlutá sanitka nečekaně zastavila právě před vchodem krámu s občerstvením, modrá blikající světla zhasla a siréna přestala kvílet. Z vozu vyskočila záchranářka v červenožlutém oděvu, vešla dovnitř, spořádaně se postavila do fronty před pultem a když na ni přišla řada, objednala si s sebou nějaká čerstvě připravená jídla, zaplatila a vyčkávala, až jí to kuchař všechno připraví. Posléze obdržela dva balíčky, vyšla ven, nastoupila do sanitního vozu, řidič nastartoval, opět zapnul blikající maják, spustil sirénu a otočil vůz do protisměru. Na kolejích zastavila tramvaj i projíždějící vozy, aby daly záchrance přednost. Sanita rychle a nepochybně odfrčela směrem, odkud přijela.
Akce trvala asi 8 - 10 minut.
Okolostojící lidé, kteří to sledovali se buď smáli, nebo láteřili. Nějakému cizinci, jenž nechápal, co se přihodilo, kdosi anglicky vysvětloval, čeho se stal právě svědkem, načež cizinec zamračeně, vyjeveně a udiveně kroutil hlavou. I mne to udivilo, ale ne moc.
Byl jsem jen náhodným svědkem jednoho z mnoha českých šlendriánů. Záchranáři využili jisté výhody, jež jim umožňují pravidla silničního provozu. Pořídili si gáblík a navzdory otočce si sice zajeli, ale asi jen malinko, jinak se zas tak příliš nezdrželi na své cestě za ohroženým člověkem. Snad to ten zraněný oněch pouhých 8 - 10 minut vydržel, jinak měl smůlu, to dá rozum. Je ovšem také možné, že si záchranáři vyjeli opatřit jenom onu svačinku a sirénou s modrými blikajícími světly si urychlili vyčkávání na základně, neboť ve své pohotovosti se nesmí přece příliš zdržovat.
Je jasné, že šlo o další a zcela běžné zneužití svěřené pravomoci, ale netuším, kdo takové výjezdy platí, někdo však určitě. Přesto lze pochopit, že i zdravotnící jsou lidé a potřebují se nasytit, neboť ve svém volnu nemají prostě čas opatřit a připravovat si pokrmy.
Zajímalo by mě, ví-li o svačinkových jízdách jejich šéf: pokud o tom neví, pak svůj úřad nezastává dobře a je spolutvůrcem šlendriánu, pokud o tom ví, pak svůj úřad rovněž nezastává dobře a je spolutvůrcem toho šlendriánu. Jsem zvědavý, podaří-li se ho nakonec přemístit někam nahoru, jak jest u nás osvědčeným zvykem. 
                                                                               * * *
Mezitím se stalo, že tento můj blog uveřejnil na svých stránkách deník MF DNES v rubrice Čtenáři nám píši a ozval se i ředitel Pražské záchranné služby. Ujal se vyšetřování, nešlo-li o sanitku z jeho stanice. Po řadě vzájemných a vysvětlujících emailů ohledně termínů příhody zjistil, že si pro jídlo skutečně přijela pražská posádka, ale doložil výpisem z GPS, že při jízdě za občerstvením nepoužila výstrašné signály. Já ovšem slyšel sirénu a viděl blikání světel, takže jsem buď měl vlčí mlhu, nebo šlo o jiný vůz, jenž houkal a já ten signál přiřkl sanitce pana ředitele. Neumím to pochopit. Korespondenci jsem uzavřel dopisem, jímž doplňuji tento blog:
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 
Vážený pane řediteli, potvrzuji příjem Vašich včerejších mailů, včetně výpisu z GPS, a ujišťuji Vás, že doplním svůj blog o fakta z Vašich sdělení.
Budu rád, pochopíte-li, že mým tematickým cílem nejsou kritické reportáže, (to bych užíval konkrétní údaje), ale eseje neboli úvahy, v nichž mi jde výhradně o obecnou charakterizaci některých jevů, jež naplňují život české společnosti. Předpokládejme, že si obsah blogu přečtou další provozovatelé záchranné služby i jiné veřejně působící činnosti, a díky tomu pochopí, že jsou na očích občanů, kteří si z jejich počínání vytvářejí určitou kvalitu percepce.
Na závěr mi dovolte osobní doušku. Na přechodu se zeleným panáčkem nelítostně srazilo auto mou šestiletou vnučku; díky rychlosti záchranné služby a okamžitému zásahu a umění chirurga přežila dívka svá těžká zranění. Těch 10 dnů, než se probrala z bezvědomí, bylo strašlivých. Od té doby jsem velice vděčný záchranářům, ale zároveň i citlivý na veškeré projevy ledabylosti a všelijaké arogance. 
Bylo by dobré, aby má snaha vedla k odstraňování příčin šlendriánu, jímž jsme v nebývalé míře obklopováni, nikoliv k jeho chlácholivému zdůvodňování.
Další slova k inkriminované příhodě považuji za nadbytečná.
Zdeněk Pošíval  (10. září 2010)   
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Plaťte za svou smrt!

4. srpna 2010 v 14:56 | Zdeněk Pošíval
Napadají mě i další názvy, třeba: Necháme vás klidně umřít, stejně nám zaplatíte!
Já vím, je to silná káva, opravdu na pováženou, ale za úvahu stojí. I pan Věnek Kulhánek se pozastavuje nad podivnou praxí, což mě patrně pošťouchlo k tomu, abych se přidal se svými pochybnostmi i já. 
Kamarádovi v nemocnici zemřela žena, musel za ni zaplatit regulační poplatky: zdrcený žalem nad náhlým skonem ženy, s níž žil klidně a spokojeně téměř půl století, snad ani nevěděl, co od něho chtějí, vytáhl peněženku a navíc ještě personálu uctivě a pokorně poděkoval za péči, kterou nebožce v nemocnici věnovali. Jenomže tu paní přinezla záchranka v bezvědomí, z něhož se už nikdy neprobrala, tudíž ani nepožívala stravu, jejíž konzumaci se právě často přisuzuje účel poplatků za pobyt ve špitále. Podobně by se mohlo přihodit, že si nějaký host pronajal pokoj na hotelu a nečekaně zemřel: jak zaplatí za svůj pobyt s tak špatným koncem? Opravdu mi to požadování poplatků od kohosi jiného než od pacienta nejde do hlavy a nabízejí se mi podivná srovnávání.
Třeba, jak si dáte porouchané auto do opravny, tam si vůz ponechají týden, odevzdají vám jej nepojízdný s účtem za opravu, za použité nářadí a za parkovné. Napadlo mě, že asi odmítnete zaplatit za marnost, ale hned takové srovnání zavrhuji, přeci jen poměření nějakého předmětu s lidskou bytostí není vhodné a důstojné. Možná by bylo vhodné uvedený příklad vyškrtnout, jenomže uvedený příměr nenaskočí do mozku asi jenom mně. Peněžní spekulování nad koncem člověka je ovšem také silně zvěcnělé a zpředmětnělé.
Uřízne-li vám chirurg zdravou nohu namísto té určené k amputaci, bude platit chirurg vám, nikoliv vy jemu. A prokážete-li jurisdiktně, že léčba nebyla náležitě účinná nebo mylná, dostanete od nemocnice peněžní náhradu. Ale když pacient skončí na márách, musí si svůj konec zaplatit. Oživování pacientky a elementární úkony s tím spojené, byly k důkladnému ověření stavu medicinsky jistě nutné a potřebné, ale ty snad stejně hradí pojišťovna, či ne?
Obtěžování a vymahání regulačního poplatku od pozůstalých či jiných osob mi připadá nepatřičné a lidsky odcizující.