Červenec 2010

Praha potřebuje ponocného

23. července 2010 v 7:15 | Zdeněk Pošíval
Nedávno ukázala kamera jedné zpravodajské stanice, kterak ještě po půlnoci hučí provoz restauračních podniků na uličních zahrádkách a jak svým randálem ruší spánek okolních obyvatel. Když se na vinohradské Korunní třídě reportér zeptal majitele podniku, proč nedodržuje vyhlášku o rušení nočního klidu, byl velice sprostým způsobem vykázán a málem inzultován. O kus dál se situace v bleděmodrém opakovala.
V Bubenči se rovněž noční klid nedodržuje: hluky rozjařených flamendrů v barech přesahují i půlnoc, pořádek se nedodržuje ani na Výstavišti, odkud se line všelijaký randál přes celou noční Stromovku, ruší nejen spící občany, ale děsí i jiné dosud živé tvory.
Moc tomu nerozumím.
Stalo se mi kdysi dávno při mém návratu z hospody U Fleků, že zpoza keře v parku na Karlově náměstí vystoupil "esenbák" a nekompromisně mi napařil pokutu za rušení nočního klidu ve výši 10,- Kčs, (což byly peníze, za něž se dal pořídit biftek s vejcem a šunkou), poněvadž jsem si trošku zpíval, byť jsem tam v liduprázdných porostech jistě nikoho nerušil. A také pamatuji, že městští strážníci, když ještě mivali černé uniformy a černé přilby, vartovali na ulicích, kde byli permanentně vidět a při nepřístojnostech neváhali zasáhnout. A z dějepravy vím, že i každá vesnička měla svého ponocného, jenž bděl nad nočním pořádkem a bezpečím. Kde se však pohybují dnešní městští strážníci, netuším, jeden aby je pohledal. Občas nasazují botičky špatně zaparkovaným autům, ale jinak vidět moc nejsou.
Přistihl jsem poberty, jak se mi snaží vloupat do auta, i zavolal jsem 156, což je číslo Městské policie. Operátor pravil, že posílá hlídku a já tudíž čekal u auta, abych jí ukázal, kudy zloději utekli a jak vypadali. Po nějaké době, když se nikdo nedostavil, vytočil jsem číslo 158 na Českou policii. Ta se dostavila dvěma vozy snad během minuty, ale bylo už pozdě. Uběhlo příliš mnoho času, pobertové stačili zmizet z rajónu. Jeden z policistů alespoň sejmul otisky u poničeného zámku ve dveřích mé škodovky, jiný si nechal vylíčit popis pobertů... A když bylo po všem,  div se světe!, dorazil vůz Městské policie: zívající strážnící své zpoždění zdůvodnili zablouděním v jim neznámé Praze...
Město se zvětšilo, zajísté se zmnožil i počet strážníků, a protože již bohužel nešlapou chodníky, ale jezdí v autech, měl by se zrychlit i jejich pohyb. Projet a kontrolovat pořádek určitého rajónu, případně zakročit proti neplechám, by neměl být velký problém. Je ovšem možné, že strážníci se bojí tmy, všelijakých číhajících lotrů a nočňátek, ba i halasný majitel baru by je mohl obdařit třeba fackou. Jejich strach je lidsky pochopitelný, kdo na jejich místě je ochotný riskovat újmu? Já ne. Raději si v noci strčím do uší ucpávky.
Řešením by mohlo být výběrové řízení na funkci ponocného.
Nejlépe s vlastní halapartnou a trumpetkou.