Květen 2010

Masáž Císlerem a Nekudou aneb Proč nemám rád dušenou mrkev

22. května 2010 v 21:59 | Zdeněk Pošíval
Jiří Císler a Luděk Nekuda bývali kdysi mými oblíbenými kumštýři a měl bych tudíž nejeden důvod si některá jejich vystoupení vizuálně i auditiovně zakonzervovat, a tak si je připomínat vhodněji, než jenom tím, co mi z jejich někdejších vystoupení uvízlo v ochabující paměti. Jenomže to by nesměla existovat Česká televize a otravovat mě svým prapodivným zacházením s reklamou.
Když se objevila na obrazovce reklama na možnost objednávky DVD se zmíněnými showmany, pocítil jsem nejenom nostalgickou radost, ale i opravdovou chuť si záznam na nosiči zakoupit. Pak jsem reklamu uviděl podruhé, potom potřetí, za chvíli počtvrté. Mé nadšení kupodivu začalo upadat. Když jsem spatřil komerční nabídku na jejich DVD následující den znovu a to několikrát, už jsem se raději nedíval. A pokud jsem si další den během reklamy třeba právě nenaléval čaj nebo si někam neodskočil, už mě obsah toho reklamního šotu nezajímal vůbec. Pokud mě reklama náhodou zastihla, spíš jsem náhle a proti své vůli hledal v tom šotu chyby a různé nedostatky. Nápad, že bych si nosič s vystoupením Nekudy a Císlera zakoupil, se kamsi vytratil. Následující dny při objevení této nabídky, jež ke mně promlouvala každou chvíli, se mi začínala ježit kůže a zmíněnou reklamu a zejména vtíravě nadšenou hlasatelku jsem už upřímně nesnášel.
Přiznávám, že mě tíží i jistá zaujatost: apriori nemám rád reklamu na veřejnoprávním médiu, jemuž platím koncesionářské poplatky a vnucování nejrůznějšího zboží mi dost vadí. Pokud ji přijmu jako jisté zlo, jímž si ČT kompenzuje nevyrovnaný rozpočet nebo ze zisku míní podporovat českou tělovýchovu a kulturu, pak jsem ochotný reklamu tolerovat. Nikoliv ovšem, jak je s ní zacházeno: z uvedeného případu se mi vnucuje pochybnost o smyslu účelu. Jako by investor potřeboval vyčerpat jakési fondy, snad kvůli úlevě na daních, kdežto psychický dosah předmětu nabídky ho už nezajímá. Nejsem znalec a netuším, jaký objem informace je potřebný, aby zasáhl eventuelního zákazníka, zato tuším, že čeho je moc, toho je příliš. Jinými slovy: když je veřejnost masírována nějakým tématem, jistě může naskočit opačný než žádoucí výsledek.
Vzpomínám si, jak mi v dětství tvrdili, že dušená mrkev je vynikající, což opakovali natolik často, až jsem si mrkev zprotivil a nemohl ji ani cítit, byť mi předtím vůbec navadila.

Prvomájová hrozivá zjevení

2. května 2010 v 12:11 | Zdeněk Pošíval
Na 1. máje, neboli o Svátku práce, jsem chodíval slavit, nejprve v průvodu, později v příjemných setkáváních, ale od chvíle, kdy vtrhli k Máchovu pomníku na Petříně estébáci, nevytáhnu paty z domu.
První květen mi tenkrát otevřel oči.
U onoho pomníku jsem se nacházel se svými spolužáky, zažil jsem tam už po setmění veliké shromáždění mladých lidí, jejichž mysl zaplavila především jarní touha, rozněžnění  a otevřené láskyplné náruče. Potom v té tmě vykřikl někdo cosi o tom, že není maso, není kmín, hlavně, že létá Gagarin, a brzy na to se začalo zatýkat. Komu se nepodařilo zmizet v tmavých křovinách a chytili ho, byl antonem odvezen do vazby v Bartolomějské, kde bylo od každého velmi tvrdě požadováno udání jmen dalších studentů, jimž se podařilo uniknout zatčení. Těm se pak dostalo dodatečného zatčení či pozvání k výslechům. Následovaly vyhazovy ze školy. Z naší fakulty vyloučil děkan na pokyn STB čtyři posluchače, ostatním včetně mne udělil výstražné důtky: stačila prostá přítomnost na Petříně.
Letos jsme si s manželkou udělali špacír v parku na Bílé Hoře a dopřáli si oběd v nedaleké zahradní restauraci: první májový den nám připomněla jen snítka šeříku. Večer jsme si pustili v televizi zprávy a zhrozili se.
Z obrazovky na nás hleděla hrůzná zjevení.
Komunisté slavili svůj Svátek práce na pražském Výstavišti, objevil se mezi nimi i někdejší koryfej českých bolševiků Milouš Jakeš, ale především zde visely portréty V. I. Lenina a J. V. Stalina. V Moskvě pochodoval mohutný průvod a táhl s sebou dokonce jejich obrovské podobizny.
Přiznám se, že se mi orosilo čelo z vědomí neuvěřitelných souvislostí, když jsem zíral na obličeje jedněch z největších mordýřů 20. století, zejména nedlouho potom, kdy se nám znovu připomněla Katyňská tragédie, v níž na Stalinův pokyn bylo zavražděno 22 000 polských důstojníků a intelektuálů.
Proti adoraci vůdců zločineckého bolševismu ani letos nikdo nezakročil.
Před pár dny jsem se dočetl o jedné rakouské poslankyni, která podala návrh na obnovení nacistické strany. Návrh vzbudil po celé Evropě velké pohoršení. I mne to pořádně zvedlo ze židle, ale po kratičkém zamyšlení jsem se přestal ježit a divit se. Položil jsem si totiž otázku, mám-li vůbec právo se horšit, když v mé vlastní zemi beztrestně vlají fangle idejí, jejichž propagace je zakázaná, a veřejně se vyvěšují portréty hlavních strůjců nenávistné a zrůdné filozofie?
Připadám si náhle a prostě jako v dost pitomém snu.