Duben 2010

Uhni mi, krávo!

7. dubna 2010 v 10:23 | Zdeněk Pošíval
Bydlím v převážně poklidné ulici nedaleko pražské Stromovky; včera vykouklo z mraků jarní sluníčko a já šel otevřít okno a vpustit do svého pokoje čerstvý vzduch.
Vyhlédl jsem ven. Nedaleko pode mnou na ulici stála dáma, asi padesátiletá, u nohou se jí batolil dvouletý klouček, patrně vnouček, broukal si a strkal před sebou maličké autíčko. 
Kolem právě procházelo ve skupince asi šest výrostků, minuli dámu, ale skupinku ještě uzavíral mladičký cikán; kráčel po levé straně dost širokého chodníku, a když došel k dámě, pravil: "Uhni mi, krávo!"
Dáma se polekala, bezděčně ustoupila až do vozovky. Jednání mladíka ji konsternovalo, nezmohla se na jediné slovo. Já zprvu nevěřil vlastním uším, a když mi došlo, co tam dole pode mnou bylo právě vysloveno a skutečně se odehrálo, ztratil jsem prostě schopnost jakkoliv reagovat a cokoliv zavolat. Leccos mi prolétlo hlavou, uvědomil jsem si, že jsem se stal svědkem naprosté a hrozivé absence lidské empatie, nehorázné drzosti, neuvěřitelné sprostoty a totální primitivity. Samozřejmě, že mě ta příhoda maximálně pohoršila, v prvé chvíli svou nečekaností a náhlostí i zaskočila, ale svým způsobem bohužel vůbec neudivila.
Údiv se měl vzápětí dostavit.
Skupina bílých mladíků se totiž bujaře rozesmála, počkala si, až je cikán dostihne, uznale mu poklepali na rameno a pak všichni svorně kráčeli dál. Dáma se rozplakala, vzala vnoučka do náruče, kamsi odběhla a mně se náhle udělalo zle, snad z pocitu naprosté bezmocnosti.
Nastával podvečer a naší ulicí se začínaly řítit kolony aut.
Na začátku ulice je sice umístěna dopravní značka ZÁKAZANÝ PRŮJEZD, protože je tu škola a také soustava dětských hřišť, což ovšem nikterak nezabrání řidičům, aby si tudy nezkracovali svou trasu. Také jsem jich napočítal během jediné hodiny přes stovku.
Zavřel jsem okno proti hluku a zápachu.
Téhož večera se vysílaly ve zprávách záběry ze zuřivého zdemolování jedné hospody rozvášněnými fanoušky Sparty a vynucený zásah ozbrojenců. Škoda za několik desítek tisíc korun. Zatčených bylo šestnáct provinilců, ale pouze jeden obviněný z výtržnictví.
Nevím přesně, co a proč se u nás tohle všechno děje, ale zdá se mi, že se to ještě zhoršuje.
A také neznám žádné kloudné a rychlé řešení, ale tuším jediné: dokud nebudou při selhání odpovědných orgánů a úřadů odvoláváni ihned jejich šéfové, namísto aby byli přemístění s mnoha měsíčními platy na jiné výnosné místečko, nic se nepohne.