Prosinec 2009

Prasečí chřipka v českém pojetí (2. část)

17. prosince 2009 v 9:08 | Zdeněk Pošíval
Tak jsem byl naočkován, byť to bylo po česku složité. Stručně zopakuji dosavadní průběh. Nejprve mě oslovila praktická lékařka, mám-li zájem o očkování, neboť mou chronicky nemocnou osobu vybrala a zařadila mezi ohrožené pacienty sama pojišťovna. Paní doktorka mi také jedním dechem oznámila, že vakcínu bohužel nemá k dispozici, abych si zatelefonoval později, kdy jí látka bude doručena.
Volal jsem praktické lékařce pravidelně několikrát po dobu asi tří týdnů: pokaždé se mi dostalo odpovědi, že očkovací látka k ní ještě nedorazila. Vakcínu paní doktorce doručili až za týden, ale v jediné lahvičce s deseti dávkami. Ty bylo nutné aplikovat naráz všem deseti pacientům. Přestože lékařka obdržela seznam dokonce s devatenácti jmény ohrožených, podařilose jí dát dohromady pouze osm potřebných osob, tedy nikoliv dostatečný počet. Aby se neplýtvalo, předala mě očkovacímu centru. Musel jsem si tedy vyzvednout si u praktické lékařky papír s doporučením, znovu někam volat a objednat se tam zase na příští týden.
Nu a konečně přišla ta chvíle.
V čekárně očkovacího centra jsem odevzdal doporučující papír, obdržel teploměr a tři archy tiskopisů k okamžitému vyplnění, jimiž si nějaké zdravotní zařízení zajišťuje proti případným komplikacím, což je neuvěřitelný alibismus, neboť na vlastní uši jsem slyšel od ministryně, že odpovědnost za vedlejší účinky přebírá stát. Když na mě přišla řada, byl jsem vyšetřen a vyzpovídán lékařem, jenž mě posléze učinil schopným k aplikaci injekce. Po aplikaci jsem musel vytrvat v čekárně třicet minut, nedostaví-li se reakce.
Budiž řečeno, že dvě sestry i lékař, jež se o mne postarali, byli milí a přívětiví. Hrozivé byly ovšem mnohé verbální reakce výběru pacientů: někteří se na poslední chvíli odmítli nechat se očkovat se slovy, že chtějí zemřít přirozenou smrtí, nikoliv jako pokusní králíci.
V televizních zprávách tvrdili, že z vybraných pacientů se nechává naočkovat jen každý druhý člověk. Přestože očkovací látky je nyní dostatek a mohou být tudíž naočkováni další potřební zájemci, není to údajně administrativně možné dřív, než v lednu, což bude patrně až po očekávané pandemii.
To, co se kolem prasečí chřipky u nás děje, není věcí medicinskou, ale věcí diletantsky byrokratickou, navíc násobenou informačním šlendriánem, jenž společně s jakousi šeptandou ovládl veřejné mínění. Chaos pochopitelně dovádí českého občana k obecné nedůvěře nejenom ke zdravotnictví, ale k odporu vůči čemukoliv oficiálnímu.
A nelze se divit: pro správu věcí veřejných u nás prostě nejsou lidi.
Tedy řečeno přesněji: lidé by byli, ale nikoliv takoví, kteří kromě bezplatného používání úředních telefonů k soukromým účelům a vykecávání se, (platí se to z daní všech), požitků výhod pojištění s pravidelnou gáží ve státních zařízeních a dalších prebend, by byli také schopni používat pro společnost i mozek pro smyslutvornou práci.

Prasečí chřipka v českém pojetí (1. část)

1. prosince 2009 v 13:06 | Zdeněk Pošíval
Minulý týden zavolala do mého bytu praktická lékařka, což za posledních 30 let učinila poprvé, aby se zeptala, mám-li zájem o očkování proti prasečí chřipce, neboť mě jako rizikového pacienta vybrala pojišťovna. Souhlasil jsem.
Lékařka mi dále sdělila, že v tom výběru je 10 pacientů, kteří se musí ovšem dostavit najednou, neboť vakcína je v deseti dávkách uložena v jediné láhvičce a musí se aplikovat naráz. Odpověděl jsem, že se časově podřídím ostatním.
"Jenomže já tu vakcínu ještě nemám", oznámila mi paní doktorka, "zavolejte koncem týdne!"
Koncem minulého týdne jsem zavolal, leč vakcína ještě nedorazila. Byl jsem tudíž požádán, abych zavolal začátkem příštího týdne. Zavolal jsem tedy dnes, 1. prosince, abych se od nešťastné paní doktorky dozvěděl, že vakcína bohužel ještě nedorazila. Mám zavolat zase příští pondělí.
V rádiu na veřejnoprávní stanici jsem si mezitím vyslechl odbornou zprávu, jak se lidé nechtějí očkovat. Několik známých se mi svěřilo, že by měli o očkování zájem, ale nemají možnost. A také mi mailem přišla již pátá přiblblá informace, že proti chřipce je dobré chovat doma neloupanou cibuli.
Český šlendrián fičí ze všech stran a lidé, odpovědní za zdravotní situaci, se už nenamáhají alespoň se zardít. A lžou... A lžou... A slušní čeští občané se z bezradnosti začínají obracet k šamanům.

(Pokračování v blogu Prasečí chřipka v českém podání, 2. část)

Hulvátství zasáhlo i televizní vysílání

1. prosince 2009 v 8:00 | Zdeněk Pošíval
Nevěřím vlastním uším a očím, co začíná být obecnou normou.
Pokud je mi známo, měly by fungovat jakési regule, které z médií eliminují obscénnosti, vulgarity a vůbec modely neetičnosti a sprostoty. Některá média to dodržují, buď takové nepřístojnosti nevydávají a nerealizují, anebo je korigují v tisku vytečkováním, v auditivním vjemu pak sprosťárny odsadí mezerou a vyruší písknutím.
Proti demoralizaci mládeže existuje také jakési nařízení, že edukativně nebezpečná témata musí být označena varovným křížkem. Realita je ovšem jiná: na obrazovce se vesele souloží dokonce už v dopoledních hodinách, kruťárny jsou tu zrovna tak běžné jako výkaly na chodnících, ale aby se nějaký vlk komisař nažral, ohlásí se sice i křížkem, že dílo není určeno dětem, ale až v nočním vysílání, kdy děti už dávno spinkají. Za výlohami trafik lze vidět obaly DVD s pornografickou nabídkou a dnes jsem viděl ve výkladní skříni knihkupectví vystavené knihy s těžce vulgárními nadpisy.
Nařízení se prostě a permanentně obcházejí, pokrytectví je u nás již hluboce zakořeněné.
Div se světě, ze stoky českého kanálu vylezl i kuchař.
Každý máme nějakého koníčka: někdo hraje šachy, jiný sbírá známky, další chová želvy, já sbírám a čtu kuchařky, časopisy o gastronomii a sleduji kulinářské pořady. Sledoval jsem s velikou chutí už tři britské seriály o vaření, jež byla radost pozorovat. Dokonce cosi podobného v českém vydání pod názvem "Kluci v akci" nebylo vůbec marné, byť tomu pořadu trošičku vyčuhovala sláma z bot. Zajímavě vaří i Jiří Babica a současné vysílání S Italem v kuchyni Emanuela Ridi a jeho prominentních českých hostů je doslova báječné.
Jenomže z toho kanálu vylezl náhle onen hulvátský kuchař.
Jde vlastně přímo o šéfkuchaře a hlásím, že mi zkazil veškerou náladu a chuť.
Odborníky, jenž něco umí, samozřejmě obdivuji, ale také jsem si stačil povšimnout, že to málokdy dávají okázale najevo: mnohem častěji se vytahuje svým umem člověk nepříliš jistý v kramflecích. Tenhle šéfkuchař vklouzl do televizního vysílání s pořadem výuky správné gastronomie, ale na principu jakési arbitráže jiných šéfkuchařů. Tváří se přitom vesele výsměšným šklebem a předvádí okatě sám sebe jako suverénního boha plujícím nad plotnami a exhibuje. Oslovení "vole" aplikuje na kohokoliv, na starší pány i na ženy, své posměšné a ironické výlevy provází hrůzostrašnou češtinou, prošpikovanou těmi nejvulgárnějšími výrazy. Navštěvuje vývařovny, jež decimuje triviální zupáckou hrubostí, ale tam, kde jakž takž místní kuchyně obstojí, ji obdaruje nálepkou s vlastním portrétem: nálepku si provozovna umístí na vchodové dveře jako odznak prověřené kvality.
Pořad sprostého výraziva běží na soukromé televizní stanici a já jej prostě už nesleduji, a když mi někdy naskočí omylem, přepínám. Ovšem, šéfkuchař na mě nevykukuje pouze z kanálu, leze mi do soukromí v různých reklamách a což je navíc neuvěřitelné, i z ranního veřejnoprávního rozhlasu. Moderátor Českého rozhlasu na stanici Regina mu bezostyšně udělal reklamu: pan šéfkuchař měl totiž onoho dne křest své knihy, což pána u mikrofonu naplnilo nadšením, pozval na něj posluchače a varoval je, že tam bude narváno. Jako argument svého entuziasmu zavrhl veškerou tradici české kuchyně a šéfkuchaře blahořečil jako spasitele naší odporné tuzemské úrovně. Nejde mi o to, abych vyvrátil moderátrovi osobní nadšení, to by se mi asi nepodařilo, jde mi spíš o to, že za mé koncesionářské poplatky dělá reklamu privátnímu hulvátství.
Že by státním chlebodárcům privátní trivialita na svěřených vlnách vůbec nevadila?
Kamarádka, jež je matkou nedávno dospělého syna a povoláním kuchaře, se mi svěřila, že synek je velkým obdivovatelem zmíněného šéfkuchaře, používá běžně jeho slovník a začal projevovat dokonce i agresivní způsoby chování. Bohužel, i dosud slušný chlapec bere televizní realitu jako model a oficiální trend.
Nevěřím prostě vlastním uším a očím, co začíná být obecnou normou.