Listopad 2009

Podvody a krádeže jako norma chování

8. listopadu 2009 v 17:10 | Zdeněk Pošíval
Z pohledu velkých evropských říší byli Čechové jako národ velice zlobiví. Remcali a byli tak v častém sporu s ostatní Evropou, až si je jedna z Říší podmanila úplně a zbavila je svéprávnosti. To trvalo 300 let. Za tu dobu se v Češích patrně uhnízdil komplex méněcennosti.
Začátkem 20. století se podařilo českému národu získat zpět svéprávnost, ale v koexistenci se Slováky a Rusíny. Než se stačili nadýchnout svobody, ukousli jim Němci kus republiky a vzápětí je vrhli znovu do poroby. Po osvobození se Češi nadýchnout nestačili, neboť ve své sféře vlivu si je nechali Rusové. Ukousli jim další kus republiky a zavedli svůj krutý systém, což se jim dařilo realizovat za pomoci komunistů, ale když se Češi po dvaceti letech znovu chtěli nadýchnout alespoň trošku, přijeli Rusové s tanky a s pomocí bolševických vlastizrádců názorně předvedli, že česká touha po samostatnosti je bláhovost. Teprve koncem století se Čechům a Moravanům podařilo vytřást se z ruské poroby, rozdělili si stát se Slováky, ale než se stačili svéprávně oklepat, vrhli se referendem do náruče Evropské unie.
Několikastaleté údobí nesvéprávnosti se nedobře podepsalo na české mentalitě.
Komplexy vybujely do jakési servility, Češi dávají najevo svou úctu k autoritám i patřičným oslovováním, dokážou třeba ze všech dvaceti číšníků na place udělat dvacet vrchních číšníků. Potrpí si prostě na titulování. Titulů si váží mnohem víc, než vzdělání a znalostí, jež by kauzálně měly udělení titulu předcházet, což pro mnohé není důležité. Titul prostě evokuje představy vzdělanosti i u blba. To se názorně projevilo ve skandálu plzeňské Právnické fakulty.
Nádherným fórem zmíněného uctívání se prezentoval Jiří Lír při představení jedné komedie. Obrátil se nečekaně k hledišti a s velkou naléhavostí v hlase se zeptal, nenechází-li se v publiku lékař. A skutečně v jedné řadě vstal divák a přihlásil se, aby případně poskytl pomoc. Jiří Lír se však hluboce uklonil a s mimořádnou uctivostí v hlase pravil: "Dobrý večer, pane doktore! Jak se máte a jakpak se vám líbí naše představení?" Po salvě smíchu pokračoval v představení.
Profesorů je v zemi rovněž nesrovnatelně víc, než těch skutečných a řádně jmenovaných. Oslovování "pane profesore" přežívá: říká se tak i univerzitním asistentům a středoškolským pedagogům. Jen vzácně dokáže chybně oslovený jedinec opravit oslovujícího a upozornit ho na pravý stav věci, spíš mu to povýšení udělá dobře. Podobné je to i s titulováním některých výtvarníků, kteří, ač neabsolvovali šestileté vysokoškolské studuim na AVU, používají načerno titul akademický malíř.
Podvádění se prostě stalo normou chování.
Není divu: stačilo mít v kapse stranickou legitimaci KSČ, jež víc než často zaručovala kvalifikaci bez ohledu na schopnosti. Legitimace byla zároveň i garantem etickým bez ohledu na skutečnou morálku jejího vlastníka.
Komunistická nadvládla po sobě zanechala i prapodivný vztah k majetku a jeho získání.
Pod záminkou znárodňování to začalo grandiózními loupežemi a krádežemi. Ospravedlnění týt z cizího se zobecnilo: s českým smyslem pro humor se loupežím říkalo "přemísťování". Z toho se postupně stal obecně zakořeněný zvyk. Krádež se přestala považovat za nemyslitelný prohřešek a to do té míry, že kradli a dosud kradou i ti, kteří by měli majetky chránit. Kupříkladu i obyčejná jízda v dopravních prostředcích bez placení se spíš považuje za sympatické lišáctví, než za trapnou odpornost. Nejinak je tomu se svévolným ničením cizích majetků, což je ovšem typickým příznakem závistivosti.
Jestli se podvod stal normou chování a závist vlastností, pak okrádání se stalo zvykem.