Srpen 2009

Dvacáté výročí národní sebeprohry

20. srpna 2009 v 9:58 | Zdeněk Pošíval
Letošní kulaté výročí vyvrcholení poslední národní prohry se nese v podivném duchu.
Jako svébytný národ jsme zažili proher víc než dost. Dejme tomu, že ta nejhlubší se odehrála porážkou vojsk českých stavů na Bílé Hoře, popravou vrcholných českých představitelů a obrovitými konfiskacemi českých majetků.
Následovala kolaborace, život sice v zemi pokračoval v režii vítězných Habsburků a cizí šlechty, ale v lidech zvolna narůstala touha po národní svobodě, která po 300 letech vyvrcholila Masarykovskou republikou.
Svoboda netrvala dlouho, další prohra nastala už za 20 let a vyvrcholila německou okupací.
Následovala skrytá kolaborace, útěk elit, život v zemi sice pokračoval v režii vítězných Němců, ale touha po národní svobodě nastala konečnou porážkou okupantů spojeneckými armádami a Pražským povstáním.
Svoboda trvala jen krátce, další prohra nastala za tři roky porážkou demokracie a násilnou socializací celého státu.
Následovala masová kolaborace, útěk elit, život v zemi pokračoval v režii vítězných komunistů a Moskvy konfiskací majetků a vyhnání elity. Touha po národní svobodě vyvrcholila až Pražským jarem v roce 1968. Zrušením cenzury se i poslední pochybovač dozvěděl o zrůdných zločinech bolševického režimu. Národ zvedl hlavu s nebývalou hrdostí a odvahou.
Svoboda trvala pár měsíců, další prohra nastala v srpnu téhož roku porážkou demokratizace a okupací státu kumunistickým Sovětským svazem.
Následoval útěk elity a částečná kolaborace, ale národ se nechtěl vzdát pocitu hrdosti svobodných občanů, a tak po roce znovu povstal k mohutné manifestaci.
Trvala kratince, snad jen pouhý den.
Potlačili ji tentokrát nikoliv cizáci, ale samotní vyzbrojení čeští a slovenští kolaboranti.
Následovala již masová kolaborace a vlastizrádnost, jíž se říkalo normalizace, útěk elit, a národ pozvolna ztrácel sílu svobodymyslnosti. Potupa z prohry trvala tentokrát 40 let a národ se začal smiřovat s osudem. Přišel podzim 1989, ruské komunistické imperium se začalo rozpadat a porobené národy začaly opět zdvihat hlavy, náš lid se odebral na náměstí a vyzvonil si cinkáním klíčů svobodu.
Svoboda trvá dosud, téměř 20 let.
Nelítostný seriál národních proher však patrně občany této země fatálně unavil.
Život občanů se zlepšil, mnozí žijí dokonce ve všelijak zaslouslouženém blahobytu, ale hrdost na vlastní národ a na vlastní schopnosti jako by se pozvolna kamsi vytrácela.
Že bychom definitivně zlenivěli?

Klauni v politice

10. srpna 2009 v 14:12 | Zdeněk Pošíval
Noviny psaly a televizní i rozhlasoví zpravodajci uváděli, že Kateřina Brožová stáhla svou kandidaturu do Poslanecké sněmovny. Byla patrně náhle osvícena. Předtím se prezentovala tvrzením, že ona jako herečka se umí vciťovat do lidí, čímž chtěla zdůvodnit a vysvětlit své politické levicové smýšlení. Šlo samozřejmě o blábol, neboť do lidí se vciťují i herci pravicového smýšlení; její řeč se mi stala názorným příkladem současné kvality a úrovně politické reprezentace. Na jevišti jsem ji ještě neviděl a nemohu si ji vybavit z filmu, ani z obrazovky, ale na české seriály se již nedívám. Přesto znám nejenom její tvář, ale i postavu a leccos z kolotání jejího života. Bývá nemírně často objektem pozornosti nejrůznějších médií, nikoliv pouze tak zvaných bulvárních.
Patrně to mnoha lidem stačí jako záruka intelektuální a morální kvality pro výkon odpovědné funkce v zákonodárné či výkonné moci. A k tomu mířím svým dnešním tématem.
Dlouho jsem nedokázal pochopit, proč diváci ztotožňují osobu z televizní hry s jejím interpretem, přestože by mi to jako autorovi mělo lichotit. Vrcholem dokonalé iluze, jež se slil do vjemu diváků bylo vytvoření figury primáře Sovy Ladislavem Chudíkem v Dietlově seriálu Nemocnice na okraji města. Tato umělecká mystifikace nabyla neuvěřitelného rozměru: mnozí diváci při svém onemocnění žádali, aby jim operoval meniskus nebo žlučník právě Ladislav Chudík. Zapomínají, že zanechal bílý lékařský plášť v herecké šatně, zrovna jako klauni zanechávají červený nos v zásuvce.
Nu a vnější popularita bez ohledu na skutečný obsah schopností je jádro pudla.
Právě tak, jako lidé chtějí za operátora své slinivky slovenského herce, dávají přednost i klaunům, aby za ně plédovali v zákodárné či výkonné moci. Poslední dobou jsem pravých klaunů v politice zaznamenal několik, čímž nemyslím osoby jako klauni působící a vypadající, jichž je také hodně.
Miluji kauniády, klaunérie, perzifláže, grotesky a crazy komedie. Čím dál víc oceňuji genialitu díla Jaroslav Haška, jehož Švejka jsem donedávna považoval za srandovní nadsázku a netušil, že jde vlastně o výstižný naturalismus.
Činí mi však jisté potíže hledět na svůj i občanský život především jako na klauniádu.
Ale možná si ještě zvyknu.