Nechci mít pravdu

6. dubna 2009 v 10:27 | Zdeněk Pošíval
Každý člověk při svém tvrzení či vyslovovaných obavách je přesvědčen o tom, že má pravdu. Já si naopak přeji, abych pravdu neměl a mnou vyslovené obavy byly a zůstaly liché.
Ve svém březnovém blogu Mám v hlavě zmatek jsem přiznal zděšení z postojů zákonodárných zástupců, když dávají nepokrytě přednost osobnímu prospěchu před prosperitou státu a chovají se bezohledně ke svěřenému poslání, jímž jest zajisté blaho občanů. Svými postoji poškozují nejenom lid, jenž jim volbou svěřil do rukou své osudy, ale navíc ohrožují i dobrou pověst země.
Pár dnů poté jsem zhlédl v Krausově televizním pořadu Uvolněte se prosím rozhovor s jistou známou političkou v okamžiku, když byla moderátorem doslova chycena na švestkách: přímo před kamerami se obnažila elementárními neznalostmi odborných pojmů, principů vlastní strany i obecné problematiky. Její bezradnost způsobila ve vysílání a v publiku dlouhé minuty trapného ticha. Bylo to směšné, ostudné a bohužel i smutné. Tahle dámička má namířeno do Evropského parlamentu a vem čert, že se tam hodlá dostat ke korýtku - kdo by si nechtěl polepšit, že ano?! Mne na jejím směrování zneklidnilo především trudné poznání, jaká je ve skutečnosti kvalita lidí, kteří o našem životě rozhodují. Opakoval bych se, kdybych připomínal, že co jsme si zvolili, to máme; v tuto chvíli mě zajímá něco zcela jiného: kdo jsme vlastně my. My, kteří volíme to, co volíme.
Kdo tedy jsme?
Jsme lidé, kteří společnou vůlí mají na svědomí určitý a převládající genius loci, tudíž i následný kulturní pokles národa. Počínaje smutnými evropskými rekordy vzpomínanými v jednom z předchozích blogů, ať je to již nejsilnější ateismus, největší rozvodovost a rozpad rodin, nejhrozivější narkománie mládeže, nejslabší řidičské schopnosti, nejvyšší kriminalita v policii, neomezitelná korupce, nejrozšířenejší síť hazardních heren, anebo lhostejnost k národní obranyschopnosti na jedné straně, na druhé pak brutalita na stadionech. Tahle hrozivá úroveň nemá příčinu v ničem jiném, než v nás samotných. Nikdo nám takový propad nenařídil, nenaordinoval, ani jej nedirigoval. Tvrdím, že svou destruktivní vlastnost si nepřinášíme v genech, jak se nám snaží namluvit někteří sociologové, ale neseme si ji z návyků.
Kde se v nás vzaly?
A na co jsme si vlastně zvykli natolik, že to v nás uvízlo jako vlastnost?
Nedávno se mi potvrdila přežívající licoměrnost, když si jeden zarytý stařičký bolševik přede mnou postěžoval, jaká že nyní vládne příšerná zlodějna a tímtéž dechem s jakousi chlubivostí dodal, že za komunistů se nekradlo. Připomněl jsem, že tomu bylo právě naopak: totiž že za komunistů se kradlo možná víc než za dob nájezdů barbarů. Kradly se movité i nemovité majetky, bralo se pořád, mohutně, naprosto bezostyšně a dokonce veřejně. Krádežím stavebních materiálů a zemědělských surovin se dokonce eufemisticky říkalo přemísťování. Největší kořistí komunistů však byly duše, jež uloupili obrovské množině národa. Ne-li celé, pak tedy pořádné porce. Naprostá neúcta k hodnotám, které jsme nedokázali vytvořit vlastním přičiněním, setrvala v nás jako síla rozežírající ony buňky našeho vědomí i našich emocí, jež souhrnně nazýváme mravnost. Pohyb skutků plynoucích v čase stojí tudíž na lžích a sebeklamech.
Takže jde o postupně narůstající vlastnost.
Jde o přechodný jev, který může pominout časem, anebo povede k rozkladu? Slyšel jsem opakovaná tvrzení, že šlendrián, co v nás uvízl po totalitě, setrvá snad několik generací, než se duše národa očistí a vyzdraví. Jenomže, co se stane, když se všechno rozloží dřív, než stačí další generace dorůst? A co když se nenajde nikdo, kdo by to dalším generacím dokázal vysvětlit? Ten strmý pád tomu nasvědčuje.
Vracím se na začátek: nestojím o to, mít pravdu.









 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miloslav Klíma Miloslav Klíma | 6. dubna 2009 v 15:38 | Reagovat

To je bohužel smutné, protože má autor pravdu i když ji -jak říká a jak si zřetelně přeje - nechce mít. Jenže co chceme od všech těch generací, které večer v devět hodin poslouchaly Hlas Ameriky, aby ráno mávaly v průvodu rudými vlaječkami. Je to jedno! Bylo základní genetické poučení, které se vložilo do všech ročníků a vrstev, a které se bude vymycovat a vymývat z těch aminokyselin jen velmi pomalu. Nezbývá než doufat a vědět, že to bude trvat dlouho, že většina dnes žijících se toho nedožije.

M.K.

2 Petr Kolínský Petr Kolínský | E-mail | 7. dubna 2009 v 18:03 | Reagovat

Bohužel, Zdenečku, máš! Ale zároveň jsi jeden z té hrstky lidí, kteří se pravdu nebojí pojmenovávat a vykřikovat ji. A to nejen mejlem, ale celým svým životem a dílem. Divadlem, knihami a pouhými rozpravami při dobrém víně. Za to tě obdivuji a mám tě rád. Věř, že to nejsou výkřiky plané, že se stávají oním poselstvím možná až té přespříští generaci, která se snad konečně přestane bát a krást. Díky za tvou podnětnou nespokojenost. Petr

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama