Duben 2009

Hledám novou dopravní značku

11. dubna 2009 v 10:32 | Zdeněk Pošíval
Jsem řidič a často trnu.
Na silnicích venku neprožívám sice žádnou slast, ale nejhůř je mi na vozovce ve městě v koloně a v popojíždění. Nedějí se při nich možná tak vážné nehody, jako když při plné rychlosti vrazíte do stromu, přesto se v takových štrůdlech odehrávají věci v minulosti nevídané. Občas je pozoruji ve špičkách na hlavních třídách. V čem tkví příčina nebezpečí?
Za volanty vozů šinoucích se po hlavní třídě sedí totiž řidiči nedbající příkazů vyhlášky. Výjimku v koloně tvoří sice řidiči, kteří vyhlášku a bezpečnost silničního provozu dbají; leč těch jest žalostná menšina. Zamýšlím se nad zdrcující většinou. Proč a čeho že se dopouští?
Zastavuje a stojí na přechodech.
Vjíždí do křižovatky, byť za ní již není místo.
Když vozidlům, čekajícím v kolmém (příčném) směru naskočí zelená, brání jim v průjezdu.
Kolona je stálou překážkou.
Řidičům se skelně upřeným zrakem do neurčita je to však zcela lhostejné. Dokonce je nezajímají ani chodci na přechodech v křižovatce, byť spořádaně vyčkávající na znamení. Těm pak zelený panáček není nic platný: nedostanou možnost přejít na druhou stranu. U víceproudových vozovek jde pak o věc zhola nemožnou. Ledaže by chodci plechové překážky přeskakovali, což by pro většinu osob, zejména pro ženy s kočárky zajisté nebyla lákavá vyhlídka.
Všichni svorně ztrácejí nervy a bublá v nich zlost jako zárodek nebezpečí.
Jací jsou vlastně ti lidé za volanty? Jsou bezohlední?
Nemyslím si to. Vidím u volantů ženy mající v sedačkách ve voze děti: ty by z mentální podstaty neměly být přeci bezohledné.
Jsou za volanty tedy lidé neznalí vyhlášky a pravidel silničního provozu? Tedy samí hlupáci?
Nemyslím si to. Vidím u volantů třeba lékaře, soudíce tak podle Asklepionova znaku s hadem na předním skle: ti by z intelektuální podstaty neměli být žádní hlupáci.
Zkusím tedy představivost.
Odmyslím-li z té popojíždějící kolony existenci samotných aut a ponechám-li si v obraze představ pouze samotné řidiče, co uvidím? Rozhodně nespatřím jedince nadané individuálním rozumem. Budu totiž hledět na dav. Dav, jenž právě dřepí za volanty aut. Dav zbavený nejen daru rozumu, ale i daru veškerých emocí a empatie. Prostě shluk nekulturních osob. Vidím množinu osob postrádající veškerých hodnot ducha, monstra řídící vozy pudově, podobně jako je počínání šelmy pídící se po kořisti, či počínání ptáků nezadržitelně táhnoucích ke vzdáleným hnízdištím. Dav ovládající kolony aut, jehož jednotlivým lidským nositelům za volanty jakoby kdosi infikoval virus naprostého odlidšťování.
Omlouvám se za patos, jemuž v závěru ještě trochu přidám.
Přemítám o tom, jak bych ten pozorovaný jev nazval, stát se na malou chvílku filozofem. Hledám v zásobníku slov: patrně bych nemohl nazvat ten virus jinak než odcizením. Tedy nikoliv bacilem bezohlednosti, ani bakterií hlupáctví. Na křižovatkách mě patrně straší epidemie odcizení.
Jakou dopravní značku vymyslet jako varování před tímto způsobem ohrožení?
To by možná takový problém být neměl, ale komu ji pak předat? To netuším.
To věru netuším ani v ještě bláznivějším snu.

Nechci mít pravdu

6. dubna 2009 v 10:27 | Zdeněk Pošíval
Každý člověk při svém tvrzení či vyslovovaných obavách je přesvědčen o tom, že má pravdu. Já si naopak přeji, abych pravdu neměl a mnou vyslovené obavy byly a zůstaly liché.
Ve svém březnovém blogu Mám v hlavě zmatek jsem přiznal zděšení z postojů zákonodárných zástupců, když dávají nepokrytě přednost osobnímu prospěchu před prosperitou státu a chovají se bezohledně ke svěřenému poslání, jímž jest zajisté blaho občanů. Svými postoji poškozují nejenom lid, jenž jim volbou svěřil do rukou své osudy, ale navíc ohrožují i dobrou pověst země.
Pár dnů poté jsem zhlédl v Krausově televizním pořadu Uvolněte se prosím rozhovor s jistou známou političkou v okamžiku, když byla moderátorem doslova chycena na švestkách: přímo před kamerami se obnažila elementárními neznalostmi odborných pojmů, principů vlastní strany i obecné problematiky. Její bezradnost způsobila ve vysílání a v publiku dlouhé minuty trapného ticha. Bylo to směšné, ostudné a bohužel i smutné. Tahle dámička má namířeno do Evropského parlamentu a vem čert, že se tam hodlá dostat ke korýtku - kdo by si nechtěl polepšit, že ano?! Mne na jejím směrování zneklidnilo především trudné poznání, jaká je ve skutečnosti kvalita lidí, kteří o našem životě rozhodují. Opakoval bych se, kdybych připomínal, že co jsme si zvolili, to máme; v tuto chvíli mě zajímá něco zcela jiného: kdo jsme vlastně my. My, kteří volíme to, co volíme.
Kdo tedy jsme?
Jsme lidé, kteří společnou vůlí mají na svědomí určitý a převládající genius loci, tudíž i následný kulturní pokles národa. Počínaje smutnými evropskými rekordy vzpomínanými v jednom z předchozích blogů, ať je to již nejsilnější ateismus, největší rozvodovost a rozpad rodin, nejhrozivější narkománie mládeže, nejslabší řidičské schopnosti, nejvyšší kriminalita v policii, neomezitelná korupce, nejrozšířenejší síť hazardních heren, anebo lhostejnost k národní obranyschopnosti na jedné straně, na druhé pak brutalita na stadionech. Tahle hrozivá úroveň nemá příčinu v ničem jiném, než v nás samotných. Nikdo nám takový propad nenařídil, nenaordinoval, ani jej nedirigoval. Tvrdím, že svou destruktivní vlastnost si nepřinášíme v genech, jak se nám snaží namluvit někteří sociologové, ale neseme si ji z návyků.
Kde se v nás vzaly?
A na co jsme si vlastně zvykli natolik, že to v nás uvízlo jako vlastnost?
Nedávno se mi potvrdila přežívající licoměrnost, když si jeden zarytý stařičký bolševik přede mnou postěžoval, jaká že nyní vládne příšerná zlodějna a tímtéž dechem s jakousi chlubivostí dodal, že za komunistů se nekradlo. Připomněl jsem, že tomu bylo právě naopak: totiž že za komunistů se kradlo možná víc než za dob nájezdů barbarů. Kradly se movité i nemovité majetky, bralo se pořád, mohutně, naprosto bezostyšně a dokonce veřejně. Krádežím stavebních materiálů a zemědělských surovin se dokonce eufemisticky říkalo přemísťování. Největší kořistí komunistů však byly duše, jež uloupili obrovské množině národa. Ne-li celé, pak tedy pořádné porce. Naprostá neúcta k hodnotám, které jsme nedokázali vytvořit vlastním přičiněním, setrvala v nás jako síla rozežírající ony buňky našeho vědomí i našich emocí, jež souhrnně nazýváme mravnost. Pohyb skutků plynoucích v čase stojí tudíž na lžích a sebeklamech.
Takže jde o postupně narůstající vlastnost.
Jde o přechodný jev, který může pominout časem, anebo povede k rozkladu? Slyšel jsem opakovaná tvrzení, že šlendrián, co v nás uvízl po totalitě, setrvá snad několik generací, než se duše národa očistí a vyzdraví. Jenomže, co se stane, když se všechno rozloží dřív, než stačí další generace dorůst? A co když se nenajde nikdo, kdo by to dalším generacím dokázal vysvětlit? Ten strmý pád tomu nasvědčuje.
Vracím se na začátek: nestojím o to, mít pravdu.