Mám v hlavě zmatek

25. března 2009 v 18:40 | Zdeněk Pošíval
Padla vláda a já pořádně nevím, proč. Mám v hlavě zmatek.
Nejde o to, že tady jde o politiku, jež je mi svým způsobem cizí kvůli neustálému hašteření, mně totiž nejde do hlavy, proč se politici zřekli svého elementárního poslání. Tím posláním rozumím službu lidu své země, prostě službu národu. A tudíž jde o to, že v našem českém prostoru převládly zcela jiné a pro národ naprosto nedůležité zájmy, totiž přesně to, co ať již zprava, anebo zleva volící občané vůbec nepotřebují.
Až do dnešního dne jsem se domníval, že levice v demokratickém režimu preferuje zájmy společnosti nad zájmem jedince, kdežto pravice preferuje práva jedince i nad společnost. A teď mám pocit, že se to protismyslně obrátilo.
Útok na pravicovou koaliční vládu vítězně vedený z levicové opozice, jako by byl motivován nikoliv předpokládaným zájmem společnosti, ale výhradně osobními, individuálními a vlastně vyloženě a prestižně sobeckými zájmy jednotlivců.
A vítězové? Zalekli se náhle vlastního triumfu a odmítají převzít odpovědnost, byť si ji tak úporně vydobyli.
Čirou náhodou jsem v televizi vyslechl jen jediný úryvek rozprav před hlasováním o důvěře. V přímém přenosu naříkala ve sněmovně jakási paní, že jí kdosi ubližuje, nebere ji vážně, přestože by se tak ráda bůhvíčeho účastnila, takže když dostala do ruky tu strašlivou moc svého hlasu, aby rozhodla, tak teda rozhodne proti těm, co ji nemají rádi a postaví se tak na stranu těch, s nimiž by jinak nechtěla být. Do mikrofonů našeho nejvyššího zákonodárného sboru fňukala panička s mentalitou ublíženého justamentálního dítěte, jež ze vzdoru kope kolem sebe, protože jí nepůjčili medvídka. Nesnil jsem, nepožil jsem žádné alkoholické nápoje, byl jsem střízliv a při naprostém vědomí. Přesto jsem se musel ptát, jestli mě nešálil zrak a neselhal sluch. Tahle sebelítostivá, ufňukaná a naprosto neodpovědná osoba, rozhodla o osudu národní prosperity a zpochybnila před světem i pověst republiky.
Spektákl o jedné mrňavé rybičce, avšak s nadměrnou váhou. Přidala se však doslova fatálně ke hře mnohem větších ryb i paryb. Mám v hlavě zmatek, protože netuším, kde je vlastně kauzalita chyby, kromě té, samozřejmě, že i tuhle ženskou někdo zvolil, vsunul ji do rukou velmi slušné odměny za její odpovědnost a přidělil jí tak i moc nad námi všemi.
Je to jasné: co jsme si zvolili, to máme.
Ale jak je možné, že jsme takoví?
Z téhle otázky především mám právě v hlavě ten zmatek.





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama