Dobrý příklad pro prcka

1. března 2009 v 8:13 | Zdeněk Pošíval
Karel Čapek vyslovil kdysi myšlenku, že dobrý příklad se dobře následuje.
Citát ctěného autora se mi vybaví pokaždé, když přemítám, jak uchránit potomky před různými chybami a především před vlivem zla a špatností kolem nás. Ohleduplně jsem například poučil jednu ze svých drahých vnuček naprostou, leč důležitou maličkostí, aby při chatování na computeru se nedopouštěla prohřešků proti pravopisu; kupříkladu, že zájmeno "jsem" nelze psát příslovečným určením místa "sem", protože vyjadřuje zcela jiný význam. Za tato nepochybně pravdivá a věru vlídná slova dostalo se mi od milé dívenky něžného odmítnutí, ať si toho nechám, že nejsme ve škole, že chatování není psaní přiblblých slohových úkolů a že ona si může psát jak chce a co chce, poněvadž, jestli to ještě nevím, teď je ta svoboda a vůbec...
Nu, a bylo to.
Už vím, že snaha fušovat rodičům vnoučat do výchovy je troufalost.
Přihodilo se mi téhož odmítnutí, jakého se před léty dostalo mému zlatému dědečkovi. Odmítačem jsem byl tehdy ovšem já. Vstoupil jsem do řad pionýrů navzdory dědečkovu upozornění: pravil, že od bolševiků nelze očekávat nic dobrého, neboť on jako československý legionář poznal v Rusku jejich nezměrnou licoměrnost a bezcitnost. Já mu nato vzdorně odcitoval Julia Fučíka, že v sovětské zemi zítra znamená včera.
Jak vidno, na mne prarodiče výchovně rovněž nikterak neplatili, všelijakého jejich varování jsem prostě nedbal. O mnoho let později jsem si vybavil nejedno dědečkovo správné a rozumné stanovisko, nicméně v době, kdy jej vyslovoval, bylo pro mne jen trapnou úzkoprsostí strašně starého člověka.
Od vysvětlování, napomínání i poučování vnoučátek jsem tudíž upustil.
Svých obav o děti mých dětí jsem se bohužel nezbavil. Nedokázal jsem od sebe odehnat strašlivou tíhu představ co nastane, podlehnou-li nástrahám, jež nás všude obklopují, a začal si všímat vlivů, které právě v těchto časech na bezbranná mláďatka osnuje svět.
Nalezl jsem v Česku nepřeberná množství nebezpečí; těch potřebně příkladných dobrých vlivů však pramálo. Potřebné a čapkovsky dobré příklady jsem kupodivu objevil až za oceánem.
Kupříkladu obtěžující opilci v Kanadě jsou na ulicích zatýkáni a odsuzováni k vysokým pokutám. Policie tam slušným občanům pomáhá a zdá se, že je i chrání.
U nás je tomu patrně naopak; zdá se, že chráněni jsou feťáci a opilci. Jinak si nelze vysvětlit, že ve svém nepřetržitém rozmaru v ulicích trhají stěrače u aut, rozbíjejí pro legraci zpětná zrcátka, s chutí se také proběhnou po vašem voze, anebo se rádi na kapotách i pomilují, zanechávajíce po sobě promáčknuté plechy. Na oplátku, že jste si dovolili hloupě uzamknout své auto, vám prokopnou dveře. Mně i sousedům v okolí se to stává až příliš často, aby to bylo dílem ošklivé náhody, či aby šlo o nečekaně mimořádnou událost. O nepřetržitě pozvracených chodnících ani nemluvě.
V Kanadě se dokonce nesmí ani kouřit. Cigaretovým dýmem není možné obtěžovat okolí, a pokud si chcete zapálit, pak jedině ve svém privátě.
Přestože v Praze je zakázáno kouřit na zastávkách, lze na nich všude spatřit spousty odhozených vajglů. Vracím-li se z bubenečských vináren, jsem napůl udušený ze zakouřených prostorů; doma musím pak pronikavě smrduté oblečení svléci a svěřit je pračce i čistírně.
V kanadských trafikách nebo i na jiných veřejných místech nelze uvidět cokoliv s komerčně erotickým obsahem: například takové časopisy jsou uloženy z dohledu kdesi pod pultem a jsou vám diskretně prodány teprve na požádání. Mravnost je nadřazena kšeftu.
U nás je erotické zboží vystavováno bezostyšně nejen v trafikách, ale i v hojně rozesetých sexy shopech. V českém televizním vysílání se v pořadech i reklamách běžně souloží již i v dopoledních vysílacích hodinách a patrně v zájmu realismu se mluví vulgárně. Promiskuita v tématech příběhů je přitom provozována tak běžně jako holdování chlastu či šňupání narkotik. Pro vjem mladistvé dušičky se taková chování a jednání stávají normou možného. A varovná hvězdička? Ta se na obrazovce objevuje pokrytecky až po dvaadvacáté hodině, kdy beztak už nedospělá mládež i děti většinou spinkají. Kšeft je nadřazen mravnosti.
Bezpříkladně je tomu u nás s každodenně prezentovanou krvavou brutalitou nejenom ve filmech a v televizi, ale i s bázlivě nerozhodným zacházením s nezkrotnými střety a bitvami primitivů při fotbalových utkáních, či nepochopitelnou tolerancí k nelítostně hlučnému a uřvanému shromáždění na technu, z jehož randálu šílí nejenom nevinní občané, ale i bezmocní živočichové v lesích. A přistoupí-li do obsazeného dopravního prostředku postarší osoba, většina mladých sedících lidí čučí okázale jinam: nabídnout místo k sezení potřebnějšímu člověku je spíš výjimkou než pravidlem.
Jako by definitivně mizela lidská ohleduplnost a vůbec veškerá empatie.
I v tomto duchu jsem zažil v Kanadě cosi, co mi dosud vězí v mozku.
Přihodilo se to na svatbě v domě rodičů nevěsty. Po slavnostní večeři opustili novomanželé opustili naši společnost, aby v jakémsi bungalowu na pobřeží a takříkajíc mimo dohled strávili svatební noc.
Rodiče, příbuzní a zbylí hosté se věnovali volné zábavě. Zatímco v přízemí vyhrával živý dixielandový orchestr a my starší jsme při douších českého piva s chutí tančili džajv, mladá část svatebních hostů se odebrala do prvého patra, aby se tu bavila generačně po svém. Přemíra tekutin však vykonala své a já se s neodkladatelnou naléhavostí vydal k toaletám: bylo obsazeno, navíc dvě dámy si činily nárok na použití ještě přede mnou. Venku vládl mráz asi 23 stupňů pod nulou, takže jsem se bázlivě vzdal možnosti vydat se zasněženou zahradou kamsi za keříky. Paní domu, shledajíce na mé tváři nesnesitelné utrpení, doporučila mi navštívit prvé patro, kde se nacházela další toaleta. I vyšlápl jsem schody a vešel do haly, kde ovšem probíhala zábava skupinky mladých hostů.
Když mě uviděli, s jakýmsi ostychem utichli, a protože v mé osobě právě vešel starší pán, přítomní mladíci uctivě povstali. Cítil jsem se bůhvíproč zaskočen, snad tou nečekanou a u nás dávno zapomenutou slušností, a proběhl rychle na určené místo.
Při nesmírné úlevě jsem náhle začal přemítat o dobrém čapkovském příkladu: řečeno mluvou intelektuálů o nesporně vhodném paradigmatu, anebo jinak: o vynikajícím kulturním modelu, prostě o vzoru hodném následování. Leč netušil jsem tehdy a netuším dosud, jak by se dal aplikovat do českých podmínek vězících v duchovní a morální devastaci, jež začala s největší pravděpodobností ve chvíli, kdy jsme si uvazovali kolem krku ty pionýrské šátky...
Připadám si pořád jako prcek, jenž stojí u zdi a nedosáhne na vypínač.







 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Miloslav Klíma Miloslav Klíma | 6. března 2009 v 22:02 | Reagovat

Máš pravd, ale je v tom cosi nepřenositelného na další generace. Asi to patří do jakési cykličnosti, aby každá generace měl co poznávat, svého a po svém způsobu. mik

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama