Člověk jako věc k použití

15. února 2009 v 13:27 | Zdeněk Pošíval
Jako každého rána jsem si listoval v internetových novinách. Z jednoho významného a seriozního deníku vykoukla na mne převelice důležitá zpráva, samozřejmě s fotodokumentací a videovým záznamem.
Jistá známá modelka si v sexshopu zakoupila leskle růžovoučký vibrátor.
Roztomiloučký předmět připomínal pánský úd, právě opařený vařící vodou. Navíc byl zdobně opatřený bílým liščím ohonem. To vše za pět tisícovek. Šťastná majitelka falické hračky poskytla interview všudypřítomných médiím a objektivům kamer s mimořádnou ochotou nastavovala k nahlédnutí hluboký výstřih s poprsím nadpozemské bohyně. Pravděpodobně to bylo novinářsky pozoruhodné, situačně trošičku nechutné, nikoliv však překvapivé. Dáma též promlouvala. S jásavým zajíkáním vyslovila radostné přesvědčení, že jí ta růžová a báječná věcička bezesporu dobře poslouží v trudných časech, než se jí podaří najít k použití skutečný a pravý úd na nějakém chlapovi.
V tu chvíli mně pořádně zatrnulo a v jisté hrůze představ mi ledacos došlo.
Nelíbí se mi sice stále víc otevíraná sexualita, mizí z ní vzrušující tajemnost, ale smiřuji se s tím jako s příznakem sekularizované postmoderní doby. Na proklamacích sebeukájení mi vadí dokolečka omílaná prospěšnost onanie, přesto s jistou a nemalou mírou tolerance i tohle svým způsobem chápu: třeba jako obecnou vzpouru proti pokryteckému slušňáctví, tabuizování a svatouškovství. Co už však nedovedu překousnout, je degradování lidské bytosti na použitelnou pohlavní věc, na pouhý přístroj, byť i pro všemocně báječnou slast.
Na spartakiádě jsem kdysi zažil, kterak nadržení vojáci při pohledu na cvičení stovek žen či dívek obdivně vzdychali a vykřikovali cosi o té lákavé množině řeziva. Kdo je slyšel, věděl, že jde o pitomost, výron primitivního pudu. Tehdy to nikdo nebral jinak než jako přiblblý humor, natož aby jej veřejně obdivoval.
Dáma v sexshopu ovšem vyslovila důležitě míněný názor. Zpracovaný seriozním zpravodajstvím byl okázale zveřejněný a mou hlavou se ihned mihla polozapomenutá teorie odcizení. Přezíraná nebezpečí předmětného myšlení. Náhle se mi z paměti vynořil Kafka, po něm i Sartre, Camus... Že by už docházelo k infekci zvěcňování a blížila se jeho pandemie? Dodnes jsem věru chápal takové fenomény pro život spíše jako aprioritu.
Odháněl jsem od sebe výklady světa v metaforách absurdity: neaplaudoval jsem Beckettovi, Ionescovi, Pinterovi, ba ani Havlovi. Nechtělo se mi nazírat svět jejich očima, byli mi falešnými proroky, pikantériemi pro intelektuální snoby... Teď jsem si je chtě nechtě musel připomenout.
Nehodlám fušovat do řemesla sociálním psychologům.
Netroufám si zmíněný jev pojmenovat a ani se o to nepokouším.
Přesto při pouhém pomyšlení na radikální proměnu antropologických a kulturních hodnot, čímž myslím absenci duchovní i citovou, o něčem jako je propad lásky ani nemluvě, se mě zmocňují nevyslovitelné obavy.
Ale ne...
Přeháním.
Vždyť náš chápající parlament konečně debatuje i o nutnosti přijetí zákona, jímž by se z právního zařazení českého psa jako věci změnilo společenské postavení českého psa jako živého tvora.
Uklidňuji se, výjev v sexshopu byl zajisté výjimkou.
Náhodný novinářský exces.







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama