Únor 2009

Člověk jako věc k použití

15. února 2009 v 13:27 | Zdeněk Pošíval
Jako každého rána jsem si listoval v internetových novinách. Z jednoho významného a seriozního deníku vykoukla na mne převelice důležitá zpráva, samozřejmě s fotodokumentací a videovým záznamem.
Jistá známá modelka si v sexshopu zakoupila leskle růžovoučký vibrátor.
Roztomiloučký předmět připomínal pánský úd, právě opařený vařící vodou. Navíc byl zdobně opatřený bílým liščím ohonem. To vše za pět tisícovek. Šťastná majitelka falické hračky poskytla interview všudypřítomných médiím a objektivům kamer s mimořádnou ochotou nastavovala k nahlédnutí hluboký výstřih s poprsím nadpozemské bohyně. Pravděpodobně to bylo novinářsky pozoruhodné, situačně trošičku nechutné, nikoliv však překvapivé. Dáma též promlouvala. S jásavým zajíkáním vyslovila radostné přesvědčení, že jí ta růžová a báječná věcička bezesporu dobře poslouží v trudných časech, než se jí podaří najít k použití skutečný a pravý úd na nějakém chlapovi.
V tu chvíli mně pořádně zatrnulo a v jisté hrůze představ mi ledacos došlo.
Nelíbí se mi sice stále víc otevíraná sexualita, mizí z ní vzrušující tajemnost, ale smiřuji se s tím jako s příznakem sekularizované postmoderní doby. Na proklamacích sebeukájení mi vadí dokolečka omílaná prospěšnost onanie, přesto s jistou a nemalou mírou tolerance i tohle svým způsobem chápu: třeba jako obecnou vzpouru proti pokryteckému slušňáctví, tabuizování a svatouškovství. Co už však nedovedu překousnout, je degradování lidské bytosti na použitelnou pohlavní věc, na pouhý přístroj, byť i pro všemocně báječnou slast.
Na spartakiádě jsem kdysi zažil, kterak nadržení vojáci při pohledu na cvičení stovek žen či dívek obdivně vzdychali a vykřikovali cosi o té lákavé množině řeziva. Kdo je slyšel, věděl, že jde o pitomost, výron primitivního pudu. Tehdy to nikdo nebral jinak než jako přiblblý humor, natož aby jej veřejně obdivoval.
Dáma v sexshopu ovšem vyslovila důležitě míněný názor. Zpracovaný seriozním zpravodajstvím byl okázale zveřejněný a mou hlavou se ihned mihla polozapomenutá teorie odcizení. Přezíraná nebezpečí předmětného myšlení. Náhle se mi z paměti vynořil Kafka, po něm i Sartre, Camus... Že by už docházelo k infekci zvěcňování a blížila se jeho pandemie? Dodnes jsem věru chápal takové fenomény pro život spíše jako aprioritu.
Odháněl jsem od sebe výklady světa v metaforách absurdity: neaplaudoval jsem Beckettovi, Ionescovi, Pinterovi, ba ani Havlovi. Nechtělo se mi nazírat svět jejich očima, byli mi falešnými proroky, pikantériemi pro intelektuální snoby... Teď jsem si je chtě nechtě musel připomenout.
Nehodlám fušovat do řemesla sociálním psychologům.
Netroufám si zmíněný jev pojmenovat a ani se o to nepokouším.
Přesto při pouhém pomyšlení na radikální proměnu antropologických a kulturních hodnot, čímž myslím absenci duchovní i citovou, o něčem jako je propad lásky ani nemluvě, se mě zmocňují nevyslovitelné obavy.
Ale ne...
Přeháním.
Vždyť náš chápající parlament konečně debatuje i o nutnosti přijetí zákona, jímž by se z právního zařazení českého psa jako věci změnilo společenské postavení českého psa jako živého tvora.
Uklidňuji se, výjev v sexshopu byl zajisté výjimkou.
Náhodný novinářský exces.








V českém znění

9. února 2009 v 15:31 | Zdeněk Pošíval
"V českém znění hráli" je věta, kterou slýcháme čím dál častěji v závěru jazykově dabovaných cizích filmů, po níž však následují nikoliv jména těch herců, které jsme právě zhlédli a jak bychom logicky očekávali, ale pouze přečtená jména českých dabérů. Mně tato zmíněná věta, již mnozí diváci ani nezaznamenají, zní velmi neuctivě a dost silně mě podražďuje. Je důsledkem nejenom určité dramaturgické (produkční) povrchnosti, ale i výrazem neuctivosti vůči interpretačnímu umění a ke komplexní herecké tvorbě.
Dovolím si nejdříve vysvětlit tu povrchnost.
Mluvený text cizojazyčných filmů býval obvykle překládaný v titulcích vkládaných do obrazu. Později jej vystřídal text namluvený (dabovaný) již česky, přičemž v závěru byl seznam původních herců i tvůrců doplněný i jmény jazykových dabérů.
Divák vnímá film vizuálně i auditivně současně. Prakticky to vypadá tak, že hlasatel na konci filmu otevře závěrečné sdělení slůvkem "hráli" - v napsaném textu si divák přečte jména herců interpretujích osoby scénáře a v doprovodném mluveném textu se dozví jména jejich česky hovořících dabérů. Tak nejen pochopí, kdo tu kterou postavu ve filmu hrál, ale zároveň i kdo jeho postavu česky namluvil. Zrakem si tedy přečte jména herců a v tutéž chvíli si vyslechne i jména jejich jazykových dabérů.
Postupně však tento srozumitelný systém přestává fungovat. Režie českého dabingu si ohlášení obsazení ješitně zjednodušuje: po zmíněné větě "v českém znění hráli" vychrlí výlučně česká jména bez ohledu na to, co právě běží v titulkách. Falešně tak vzbuzuje dojem, že ve filmu hrají především Češi.
Že by se zapomnělo na systém současného vnímání viděného i slyšeného?
A nyní k té neuctivosti.
Jako by ve filmu ze zahraniční tvorby původní herci přestali existovat a vystřídali je herci čeští. Je to silně zavádějící informace: čeští herci ve filmu pochopitelně nehrají; a jak již bylo řečeno, cizím hercům poskytují pouze hlasy. Dlužno poznamenat, že po výtce dabují vskutku mistrovsky; synchron viděného se slyšeným bývá jedinečný, obdivuhodný a je nesporně uměním. Nicméně ony viděné postavy čeští dabéři nehrají; hrají je francouzští, angličtí, američtí, němečtí a jiní cizí herci. Je mi líto, ale nikoliv ti naši. Ona věta "v českém znění h r á l i " zní mi tudíž jako chlubení se cizím peřím. Neblaze mi připomíná, že přivlastňování si cizích hodnot se v Česku dosud nepovažuje za příliš velký prohřešek.

Stud v české kotlině

3. února 2009 v 14:44 | Zdeněk Pošíval
Že by se mé představy o studu přežily a čas je odnášel do nenávratna?
V nedávné minulosti se americký prezident Clinton nechal uspokojit pouhým orálním způsobem stážistkou a způsobil tak celosvětově prezentovaný skandál. Zdá se, že dnes už to není nic proti tomu, co dokázala řada našich nejvyšších představitelů veřejného a politického života: vyměnili své již stárnoucí manželky za mladší dámy, a to buď novým svazkem, anebo v okázalém trojúhelníku. Nejenom, že žádný skandál nenastal, ale dokonce to nevedlo ani k výraznějšímu tuzemskému údivu, natož k nějakému pohoršení.
Ve Znojmě souložila učitelka se žákem, při aktu se nechali nahrávat na video. K pobavení spolužáků, kantorů, rodičů a veřejnosti se to prezentovalo na internetu. Ředitel školy pravil, že jde o soukromou záležitost. Protestoval sice školní inspektor, leč žactvo sepisovalo petici za udržení sexuálně prezentované kantorky na škole.
Zároveň se nám mění významový slovník. Není již radno hovořit o přítelkyni či příteli, aniž by se to nepovažovalo za vztah běžného soužití v nezávazném erotickém kamarádství. Pornografie je na serveru volně přístupná bez ohledu na věk komukoliv. A je vůbec ještě příznačné či udivující, že největší rozvodovost v Evropě má Česko?
Přemítám o tom, kam a proč se stud vlastně vytrácí.
Stud je ovšem spíš jevem kulturním než přirozeně živočišným.
Britský zoolog profesor Desmond Morris se dlouhodobě zabývá atavismy, (tj. vlastnostmi, jež v nás uvízly po zvířecích předcích), a rozvinul zajímavou úvahu. Mimořádně mě zaujala.
Vedle mnoha takových pozůstatků (pudů), které v nás setrvaly, považuje totiž za ústřední atavismus u mužů agresivitu, u žen pak sexualitu. Z toho usuzuje, že každá společnost, vědomá si nebezpečí ze živočišně zděděných vlastností, musí v zájmu sebezáchovy své atavismy nutně kultivovat.
Má to však háček: pokud se to s kultivací přehání, společnost zdegeneruje; pokud se však vůbec kultivace neprovádí, nebo se uskutečňuje nedostatečně, dochází k excesům.
Kultivace probíhá nastolením moudrých řádů: v náboženství přikázáními a v občanské společnosti určitými zákony. Všechny kmenové, národní či státní kultury se o to svým vlastním způsobem opravdu snaží.
Leckde se tak děje velmi tvrdě, ale také nerovnoměrně: kupříkladu sexualita je v některých kulturách redukována zahalováním postavy, někdy dokonce i krutou obřízkou zevních pohlavních orgánů, kdežto agresivitě (militantnosti) se ponechává pro různé formy realizace volné pole.
Jinde naopak společnost ponechává sexualitě otevřenost, odhalování těla se stává obyčejem, pohlavní orgány se esteticky bezostyšně upravují a předvádějí, kdežto agresivitu sice redukuje obecně pěstovaným odporem vůči jakékoliv militantnosti, dokonce i k té neodmyslitelně obranné, ale verbálně prezentovanou agresivitu ponechává bez zábran, (viz například v diskusích na internetových denících). Proti vybujení agresivity třeba na technu, na fotbalových stadionech nebo v autech na silnicích, právě tak jako proti veřejně prezentované sexualitě i na ulicích, je ustrašená a tváří se bezradně.
Je nabíledni, kudy se ubírá kultivace atavismů jedinců v české společnosti, leč dosud mi uniká, jde-li o proces vedoucí k excesům, či naopak k degeneraci.
A stud? Obávám se, že ten se patrně nehodí nikam.