Zlaté české ručičky

23. ledna 2009 v 14:28 | Zdeněk Pošíval
O zlatých českých ručičkách slýchávám od nepaměti.
Nikdy mě ani nenapadlo pochybovat o téhle národní sebechvále. Jak otec, tak i ostatní mužští příbuzní byli zdatní řemeslníci: na co sáhli, to se jim zdařilo. Mne samotného se to sice příliš netýkalo, nebyl jsem příliš zručný, ale v českou šikovnost spojenou s chytrostí jsem věřil. A ta měla být přímo výjimečná, jak jsem dosud a neustále ujišťován z dokola omílaného tvrzení.
Jde tedy spíš o víru než o přesvědčení: v geograficky uzavřeném prostoru nebývala možnost českou šikovnost a chytrost poměřit s umem lidí v okolních zemích. Leda ještě tak v Bulharsku, Polsku a v dalších ruských satelitech, kde se našemu sebevědomí možná dařilo.
Pak se otevřely hranice. A já se zhrozil.
Po návratu z Rakouska či Německa mě udivovalo, jak podivně jsou na povrchu našich vozovek zapuštěné kanály: auto na nich nadskakuje, div se kolo neulomí. Tehdy jsem si poprvé uvědomil rozdíl mezi českým cestářským řemeslem a umem silničářů za západní hranicí.
Návrat ze Severní Ameriky mě přinutil všímat si u nás i dalších řemeslných jevů. Různé trubky rozvodů v domech nebývají zapuštěny do zdí či stěn, jsou vedeny po povrchu, cákance z laku na nich hanobí i všechno možné kolem. Jinými slovy: lakýrníci nedokáží natřít toliko trubku. Barvu pleskají i na stěny, futra, podlahy, nábytek; jako by to nebyli řemeslníci, ale lidé bez fortelu, jacísi vzdorní, ledabylí a dětinští adoloscenti. Zejména ve zdravotnických zařízeních nepůsobí takové pokaňkané interiéry příliš povzbudivě. A odporně záplatované chodníky? Asfalt, jímž se překrývala postupně jedinečná dlažba, až ji pohřbil dočista pod svými nánosy, utvrzoval mne v pochybnosti o víře ve zlaté ručičky. Ostudná je i špatná čeština mnohých televizních reportérů, zejména regionálních, jejich způsob vyjadřování diletuje, je často nejistý, nesouvislý, hledání patřičných slov předcházejí brebty a protivně protahované předrazy.
Pochybnosti se mi brzy proměnily v bezmocnou submisivitu vůči české sebechvále.
Nemyslím, že ze mne mluví zapšklost. Poslední dobou do značné míry leccos znovu rozkvétá, české řemeslo nabírá znovu dech, ale dospívání mu jde pomalu, jak nedonošenému dítěti.
Objevuje se i dosud nepříliš známý pojem - šlendrián. To slovo se hledá ve slovnících těžko, ale sedí. Není o ledabylosti, jak by se nabízelo. Není ani o povrchnosti, či o polovičatosti, jak se nám zdá. Je totiž ještě o něčem horším - je o přežívajícím neumětelství.
Hodně se sice frekventuje slovo profesionalita, ale již dávno není přesné. Obávám se, že profesionalita pozbyla neodmyslitelnou kvalitu výkonu. Profesionalita znamená hlavně postavení či sociální pozici, ale již bez ohledu na odborné schopnosti. Jinými slovy: profesionál bere za svou činnost peníze, aniž musí produkovat náležitou hodnotu.
Naposledy jsem cosi takového pozoroval u pořadu ČT při inauguraci prezidenta Obamy.
Z performance trčela neuvěřitelná bezradnost. Profesionální moderátoři, z nichž oba patří ke špičkám veřejnoprávní televize, hostili a rozprávěli s odborníky na historii a politologii o všech možných aspektech USA, přičemž na obraze probíhal zároveň přímý přenos z velkolepé americké slavnosti. Vnímání událostí na obrazovce bylo k uzoufání. Na obrazovce dominovalo vizuální dění kolem washingtonského Kapitolu, leč pro sluchový vjem produkce neposkytla náležitý komentář k onomu viděnému. Tvrdošíjně nechala pokračovat v debatě odborníků z pražského studia. Odborné rozbory v tu chvíli televizního diváka samozřejmě vůbec nezajímaly, zajímalo ho, co nabízí k vidění obraz. A věru, nebylo toho málo, zůstalo to však slovem neopatřené. Slyšené komentáře, ať samy o sobě jakkoliv kvalifikované, působily vlezle, nepatřičně a otravně. Vizuální a auditivní vjemy se míjely, vzájemně se vylučovaly a popíraly.
I producenti fotbalových či hokejových přenosů na soukromých stanicích již pochopili, že diváka zajímá především dění na hřišti a nikoliv plky o zákulisí, ať už se tváří jakkoliv zasvěceně či odborně, takže svými komentáři hru zbytečně nerozptylují. Produkce veřejnoprávního televizního pořadu o inauguraci prezidenta takovou zásadu patrně dosud nepochopila, anebo o ní prostě vůbec neví.
U profesionálů je elementární neznalost na pováženou.
Profesionál bolševického socialismu uměl zdůvodnit, proč to či ono nejde udělat, na rozdíl od solidního profesionála, jenž uvažuje o tom, jak to či ono jde udělat. Je otázkou, jak dlouho ještě potrvá, než se podaří někdejší šlendrián odsunout do nenavratné minulosti.
Zatím se mi zdá, že kýžené zlaté české ručičky jsou spíš oním šlendriánem.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vašek vašek | E-mail | Web | 23. ledna 2009 v 15:04 | Reagovat

Dovolím si vlastní postřeh z dnešních dní. Naplánovali jsme malování našeho družstevního panelového domu. Má šest pater a tři vchody, byla to zakázka bratru za 200 tisíc korun českých. Pan malíř nám učinil nabídku, dohodli jsme termín a cenu.

První vchod vymaloval za měsíc, kvalitně a bez připomínek. Obdržel třetinu ceny a následující měsíc stejně dobře vymaloval vchod druhý. Dostal opět třetinu ceny a řekl si i o zálohu na tu poslední. S jeho prací jsme byli spokojeni, tak jsme mu vyhověli.

Poslední vchod maloval 5 měsíců a do dnešního dne není dodělán. Kvalita práce je obdobná na kterou upozorňuješ ve zdravotnických zařízeních.

Zatímco "...Profesionál bolševického socialismu uměl zdůvodnit, proč to či ono nejde udělat, ...", postsocialistiký si umí zdůvodnit, proč je kvalita jeho práce postačující. Opravdový (a doufám, že se k tomu postupně naši řemeslníci dopracují) se bude ptát "Je moje odvedená práce kvalitní a podel představ zákazníka?".

Shodou okolností se u nás na škole také malují chodby. Stropy jsou dvakrát vyšší než-li v paneláku o výměře chodeb v Malostranském paláci ani nemluvě. Páni malíři jsou šikovní, barva je nanášena technikou trhaného nátěru přesně podle pokynů pana architekta. Po dvou dnech je chodba jako nová, bez mazanců, bez zacákaných futer či podlahy.

Takže to jde a myslím, že je pouze otázkou času, kdy neprofesionálové vyhynou hlady.

A to se prosím týká nejen řemeslníků, ale všech profesí lidské činnosti.

2 vašek vašek | E-mail | Web | 23. ledna 2009 v 15:08 | Reagovat

P.S. omlouvám se za překlepy a prohřešky proti mateřskému jazyku. Jsem si  vědom, že jsem v tomto oboru nedokonalý. Proto se raději živím něčím jiným...

3 Honza Honza | E-mail | 23. ledna 2009 v 15:57 | Reagovat

Autore Zdeňku, v mnohém s tebou souhlasím. Ale také jsem si všiml při slavnostní přísaze nového US prezidenta pochybné profesionality nejvyššího soudce. Zarazilo mne jako amatéra herce, že si takový profesionál nedokáže zapamatovat 35 slov v náležitém pořadí. Pravda, stres dokáže zapracovat, leč ... Je to vše jen o lidech. Ale o tom jsem ti psal v jednom e-mailu (reakce na předchozí "A vypadal jste...".

4 Olina Olina | 26. ledna 2009 v 13:51 | Reagovat

Já se domnívám, že mnoho řemeslníků u nás má zlaté české ručičky, potíž tkví spíš v tom, že v organizacích není vůle kontrolovat, jak svou práci zaměstnanci odvedou a nikomu z jejich nadřízených nevadí, že práce je "odfláknutá", protože od nikoho nenásleduje žádný postih. Pokud řemeslník pracuje pro soukromníka, který si ho dobře ohlídá, je práce odvedena většinou velice profesionálně. Takže to není tolik o nešikovnosti, jako o nedostatku kontroly, protože jak známo, lenost je v lidské povaze, a není-li kontrola, lenost převáží nad profesionalitou.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama