Leden 2009

Zlaté české ručičky

23. ledna 2009 v 14:28 | Zdeněk Pošíval
O zlatých českých ručičkách slýchávám od nepaměti.
Nikdy mě ani nenapadlo pochybovat o téhle národní sebechvále. Jak otec, tak i ostatní mužští příbuzní byli zdatní řemeslníci: na co sáhli, to se jim zdařilo. Mne samotného se to sice příliš netýkalo, nebyl jsem příliš zručný, ale v českou šikovnost spojenou s chytrostí jsem věřil. A ta měla být přímo výjimečná, jak jsem dosud a neustále ujišťován z dokola omílaného tvrzení.
Jde tedy spíš o víru než o přesvědčení: v geograficky uzavřeném prostoru nebývala možnost českou šikovnost a chytrost poměřit s umem lidí v okolních zemích. Leda ještě tak v Bulharsku, Polsku a v dalších ruských satelitech, kde se našemu sebevědomí možná dařilo.
Pak se otevřely hranice. A já se zhrozil.
Po návratu z Rakouska či Německa mě udivovalo, jak podivně jsou na povrchu našich vozovek zapuštěné kanály: auto na nich nadskakuje, div se kolo neulomí. Tehdy jsem si poprvé uvědomil rozdíl mezi českým cestářským řemeslem a umem silničářů za západní hranicí.
Návrat ze Severní Ameriky mě přinutil všímat si u nás i dalších řemeslných jevů. Různé trubky rozvodů v domech nebývají zapuštěny do zdí či stěn, jsou vedeny po povrchu, cákance z laku na nich hanobí i všechno možné kolem. Jinými slovy: lakýrníci nedokáží natřít toliko trubku. Barvu pleskají i na stěny, futra, podlahy, nábytek; jako by to nebyli řemeslníci, ale lidé bez fortelu, jacísi vzdorní, ledabylí a dětinští adoloscenti. Zejména ve zdravotnických zařízeních nepůsobí takové pokaňkané interiéry příliš povzbudivě. A odporně záplatované chodníky? Asfalt, jímž se překrývala postupně jedinečná dlažba, až ji pohřbil dočista pod svými nánosy, utvrzoval mne v pochybnosti o víře ve zlaté ručičky. Ostudná je i špatná čeština mnohých televizních reportérů, zejména regionálních, jejich způsob vyjadřování diletuje, je často nejistý, nesouvislý, hledání patřičných slov předcházejí brebty a protivně protahované předrazy.
Pochybnosti se mi brzy proměnily v bezmocnou submisivitu vůči české sebechvále.
Nemyslím, že ze mne mluví zapšklost. Poslední dobou do značné míry leccos znovu rozkvétá, české řemeslo nabírá znovu dech, ale dospívání mu jde pomalu, jak nedonošenému dítěti.
Objevuje se i dosud nepříliš známý pojem - šlendrián. To slovo se hledá ve slovnících těžko, ale sedí. Není o ledabylosti, jak by se nabízelo. Není ani o povrchnosti, či o polovičatosti, jak se nám zdá. Je totiž ještě o něčem horším - je o přežívajícím neumětelství.
Hodně se sice frekventuje slovo profesionalita, ale již dávno není přesné. Obávám se, že profesionalita pozbyla neodmyslitelnou kvalitu výkonu. Profesionalita znamená hlavně postavení či sociální pozici, ale již bez ohledu na odborné schopnosti. Jinými slovy: profesionál bere za svou činnost peníze, aniž musí produkovat náležitou hodnotu.
Naposledy jsem cosi takového pozoroval u pořadu ČT při inauguraci prezidenta Obamy.
Z performance trčela neuvěřitelná bezradnost. Profesionální moderátoři, z nichž oba patří ke špičkám veřejnoprávní televize, hostili a rozprávěli s odborníky na historii a politologii o všech možných aspektech USA, přičemž na obraze probíhal zároveň přímý přenos z velkolepé americké slavnosti. Vnímání událostí na obrazovce bylo k uzoufání. Na obrazovce dominovalo vizuální dění kolem washingtonského Kapitolu, leč pro sluchový vjem produkce neposkytla náležitý komentář k onomu viděnému. Tvrdošíjně nechala pokračovat v debatě odborníků z pražského studia. Odborné rozbory v tu chvíli televizního diváka samozřejmě vůbec nezajímaly, zajímalo ho, co nabízí k vidění obraz. A věru, nebylo toho málo, zůstalo to však slovem neopatřené. Slyšené komentáře, ať samy o sobě jakkoliv kvalifikované, působily vlezle, nepatřičně a otravně. Vizuální a auditivní vjemy se míjely, vzájemně se vylučovaly a popíraly.
I producenti fotbalových či hokejových přenosů na soukromých stanicích již pochopili, že diváka zajímá především dění na hřišti a nikoliv plky o zákulisí, ať už se tváří jakkoliv zasvěceně či odborně, takže svými komentáři hru zbytečně nerozptylují. Produkce veřejnoprávního televizního pořadu o inauguraci prezidenta takovou zásadu patrně dosud nepochopila, anebo o ní prostě vůbec neví.
U profesionálů je elementární neznalost na pováženou.
Profesionál bolševického socialismu uměl zdůvodnit, proč to či ono nejde udělat, na rozdíl od solidního profesionála, jenž uvažuje o tom, jak to či ono jde udělat. Je otázkou, jak dlouho ještě potrvá, než se podaří někdejší šlendrián odsunout do nenavratné minulosti.
Zatím se mi zdá, že kýžené zlaté české ručičky jsou spíš oním šlendriánem.



A vypadal jste tak inteligentně

15. ledna 2009 v 19:32 | Zdeněk Pošíval
"Snad se nechystáte do kostela?"
Paničky u lázeňského stolu se na mne při snídani udiveně zadívaly, neboť jsem se nezvykle a poprvé oblékl do bílé košile s kravatou a přes jisté nepohodlí na sebe natáhl sako.
"Uhodly jste," odpověděl jsem, " je přeci neděle."
"Mluvíte vážně?"
"Jistě, bohoslužby začínají v devět hodin."
"Vy vážně jedete do kostela?" zeptala se druhá dáma pochybovačně.
"Opravdu."
"Ach," zavzdychala třetí a ostatní jí přikyvovaly, "a vypadal jste tak inteligentně."
Namazal jsem krajíček pomazánkou a sumíroval odpověď. "Máte pravdu, dámy, k nám do kostela U Klimenta chodí výhradně podivní lidé," pravil jsem. "Poblíž mne přes uličku sedává profesor Erazim Kohák, filozof. Přede mnou v lavici bývá primář z Fakultní nemocnice s nějakým dalším doktorem. Za mnou sedávají architekti a vedle mne jedna známá akademická malířka." Dojedl jsem. "Jak vidíte, chodí tam většinou samí takoví omezenci."
Na to paničky už nic neřekly a tvářily se uraženě.
Při cestě v autě jsem si vynadal, že se mi podařilo tak vybublat.
Pravidelně pročítám všechny internetové deníky, občas mi to nedá a nakouknu do diskusních příspěvků, z jejichž úrovně pravidelně dostávám kopřivku, takže postoj lázeňských paniček mě neměl příliš udivovat. Přesto se ve mně pokaždé cosi naježí, když se dozvídám, kam jako národ klesáme. Máme největší rozvodovost. Mládeži trpíme největší spotřebovávání drog. I na týrání dětí si prý u nás potrpíme nejvíc. V Česku rovněž jezdí nejhorší řidiči a je tu také nejrozšířenější síť hazardních heren. Nespolehlivé české vlaky mají v Evropě vůbec nejstarší vozový park. V minulém roce jsme se ocitli na prvém místě v počtu krádeží v obchodních centrech. Navzdory uzákoněnému zákazu komunistické zločinecké ideologie jsme však jediná země, která má komunisty současně i v parlamentu. A nedávno jsem se dokonce dočetl, že v koruptivnosti je za námi už pouze Nigérie. Podobný stesk se jednou objevil i v internetové diskusi, rozmnožené o další výčet českých smutných rekordů. Nedalo mi to a dovolil jsem si vmísit: připomněl jsem, že u nás máme ještě jeden nezmiňovaný evropský rekord: a tím je bezkonkurenčně nejvyšší ateismus.
Se zlou jsem se potázal.
Okamžitě jsem sklidil v diskusních poznámkách posměch a naprosté odmítnutí uvedeného faktu, byť jsem jej toliko konstatoval jako prokazatelný jev mezi českými rekordy. Nenapadlo mě, že hodně lidí chápe ateismus spíš jako určitou výhru; pro ně naopak znamená cosi podobného, jakou je pro národ zlatá medaile hokejistů z Nagana.
Další diskuse jsem se už nezúčastnil. Svým způsobem až dodneška.
Kladu si otázku: co když má ten sveřepý ateismus souvislost se všemi dalšími rekordy? Jde o ty hodnoty, jež nazýváme křesťanské. Vznikla z nich přece během staletí celoevropská a tudíž i naše kultura.
Rád bych zdvořile připomněl, že kultura je cosi jiného, než jak je významově redukována a pod její hlavičkou urputně zařazována do mediálních rubrik o umění. Jako kdyby pojmy kultura a umění byla synonyma. Asi se tu úmyslně, direktivně a zdařile mělo zapomenout, že kultura je především souhrnem všeho, co je plodem lidského ducha. (Možná, že našim moudrým vůdcům vadil pojem duch, či duchovní hodnoty, pokud se již nestalo, že duchovno se oddělilo od duševna.)
Nenavádím k pánbíčkářství, většinu náboženských rituálů dokonce považuji za silně formální, jejichž původní smysl pozbývá nejenom vědomí souvislostí, ale často i srozumitelnost pro ty zasvěcené. Kázání jsou odbývaná naučenými a opakovanými průhlednými schématy slohových cvičení. V politickém pohybu pozoruji zmatek: naše jediná křesťanská partaj se namísto programu zveřejňuje všelijakými skandály a drby, čímž ztrácí důvěryhodnost a především potřebný vliv. I nejrůznější rozhlasové a televizní křesťanské magazíny produkují po výtce nudný program, a pokud o něčem někoho přesvědčují, pak to činí směrem k dávno již přesvědčeným.
Jako by nás již na každém kroku provázela myšlenková vyprázdněnost. Řekl bych, že obecná averze našich občanů vůči ideologiím, (spíše asi Čechů než Moravanů), pramenící patrně z nařízené mnohaleté adorace bohů Marxe či Lenina a jejich blahoslavených soudruhů, přivedla člověka k brouzdání v mělčinách a zbavila ho chuti nahlížet do hlubin. A dodnes mu brání opustit přízemí současnosti a připustit si otázky, odkud a kam plyne čas a že nade vší pochybnost existuje budoucnost.
Mně osobně je líto, že se z povědomí veřejnosti podařilo kamsi zaštrachat či vytěsnit nejdokonalejší a velestručný zákon pro život, jemuž se říká Desatero. Na to, že soupis deseti srozumitelných elementárních mravních přikázání je starý několik tisíc let a o něco mladším jeho doplňkům z Nového zákona dva tisíce roků, neztratil kodex pranic ze své aktuálnosti. Přesto upadá do zapomnění. A není náhodou, že právě zde a poslední dobou.
Ejhle!
Včera jsem sledoval v Událostech veřejnoprávní televize, kterak moderátorka vede vážný, hluboce se tvářící rozhovor s astrologem. Dlouze hovořili o tom, co praví hvězdy k ekonomické krizi a jaké to bude mít důsledky pro českou společnost. Národ s velkým s napětím naslouchal slovům proroka, (nedávného ministra obrany), jenž traktoval z konjunkce planet výsledky nejvyššího usnesení hybatele kosmických těles z prostorů nebeské klenby. Že by i ateismus přeci jen potřeboval nějakou formu víry a transcendence?
Vím, vím, žiji v sekularizované společnosti.
A možná, že inteligentně vskutku jenom vypadám.