Prázdniny začínají, sláva anebo ouvej!

30. června 2011 v 13:34 | Zdeněk Pošíval
Dnes začínají prázdniny a svět kolem mne se naráz změnil.
Děti obdržely svá vysvědčení hned ráno a už dopoledne je jich nezvykle plná ulice.
Pod mým oknem se uhnízdila skupinka asi osmi čtrnáctiletých, baví se a vyzařuje z nich na dálku radost ze života, navdory tomu, že si chtějí vzájemně rozumět i přes písně Karla Gotta, jež sem doléhají. Po chvíli přestal mladíčky a dívenky bavit od pejsků pročůraný chodník a jakousi rozpustilostí přecházejí ulici, takže projížděící auto raději zastavuje, aby jim náhodou neublížil, skupinka mu děkuje, že by snad za ohleduplnost?
Takto bych popsal krátkou výseč mého náhodného pohledu z okna, pokud bych ovšem mínil vyjádřit písmem euforii z okamžiků daru života. Skutečnost je však jiná, a pokud by probíhala tak, jak jsem ji právě popsal, asi bych si ji nepovšiml. Jenomže jsem si ji povšiml a nebylo mi ani možné jinak. Proč?
Skupinka mladíčků a dívek se bavila natolik výrazně, že z ní šel vlastně strach. Křičí, aby přehlušili řvoucího Gotta, jehož hlas sem od rána do večera doléhá z Výstaviště přes celou Stromovku tak, že plaší ptactvo a vyhání veverky i ježky do frekventovaných ulic Bubenče. Chlapci s bujarým smíchem sahají dívkám pod trička, sdělují si slovy, jež nelze svěřit písmenům, jaké má ta která z holek již vyvinuté poprsí. Dívkám se to velmi líbí a ječí blažeností, neostýchají se napodobit chování kamarádů, sahají odvážně chlacům do rozkroků, berou je do svých dlaních a komentují svá zjištění výrazivem silným a tak odvážným, že označení jejich mluvy "argotem" byl by ještě libozvučný eufemismus. Pak s odporem opouštějí chodník, neboť se jim v hrátkách podařilo vnořit svou obuv do neodklizeného psího extrementu a umatlat se jím, zapalují si ubalené cigarety a hopsají raději přímo na vozovce. Projíždějící auto v úseku zakázaného průjezdu zastavuje. Stane se tak na poslední chvíli a se skřípěním brzd dostává se vůz do smyku. Poškrábe lak na dveřích vedle zaparkovaného volva, neboť za jízdy telefonující řidič s mobilem u ucha není náležitě soustředěný na jízdu, navíc mu chybí jedna ruka na volantu. Provinilé auto obklopuje rozvěrná skupinka chapců a dívek, poskakuje kolem, vystrkuje obnažené zadnice a častuje řidiče hrubými slovy posměchu. Ten jim skrz otevřené okno odpovídá nemenším počtem nadávek, jakých by si ani odvážný literát blahé paměti neodvážil užít třeba ve Švejkovi.
Za půl minuty nastane na dočasnou chvíli pod mým oknem ticho: řidič opustil místo činu děsivou rychlostí a skupinka školáků se odebrala užívat si začátku svých vagací kamsi do Stromovky. Mne z toho okamžiku tíží pár nezodpovězených otázek, z nichž kvůli té nejpalčivější píši tyto řádky.
Vzpomínám si zřetelně, kterak nás ještě před pár lety ujišťoval zbytek moudrých občanů, že generace vychovaná totalitou musí vymřít, aby řízení země a její kultivování převzala nová a již eticky vybavená generace. Je či není zmíněná kratičká epizoda obrazem budoucnosti a života v naší úžasné realitě?
 

Za první dámou na Cyrana?

3. června 2011 v 18:47 | Zdeněk Pošíval
Za mimořádné účasti celebrit jsem zhlédl premiéru Cyrana, jež byla pojímána jako společenská událost velkého rozměru: podobnou návštěvnost osobností i osůbek veřejného života jsem tu dosu nezažil. Proč asi? A také jsem si po představení přečetl několik kritik a recenzí, po výtce poněkud rozpačitých, jež si jen okrajově a decentně si všímaly některých detailů, avšak nepostihovaly přitom celkovou kreativní úroveň divadelního inscenačního díla. A především a téměř zásadně se vyhýbaly jeho myšlenkovému poselství. Proč asi?
Pro zmíněné otázky sepisuji tento blog.
Sleduji představení toho předního divadla už asi po dobu tří let zcela pravidelně a pokaždé odcházím v rozpacích, kam tato scéna s úžasnou historií a vždy nabitá obdivuhodnými tvůrčími legendami vlastně kráčí. Bojím se, že klesá. Poslední premiérou mé rozpaky však vyvrcholily do jakéhosi hněvu nad mrháním přízní štědrého města, batelizováním divácké přízně i pohrdáním tvůrčí pokory. Nehodlám se přít o termín "postmuzikál", jak žánr inscenace Cyrana nazývají samotní její tvůrci, sám takovou determinaci považuji za estetický blábol, ani se nemíním příliš hádat o zvolený styl, jenž je pojímán jako výron postmodernismu, byť jeho typické mísení nejrůznějšími módními výrazovými prostředky považuji v tomto případě spíš za nesrostlou a neorganickou slátaninu. A pokud bych si i připustil, že onoho večera vznikla na jevišti zcela nová a původní umělecká realita, pak šlo o skutečnost značně pošramocenou, ne-li přímo defektní, přičemž nelze režisérovi upřít neobyčejný dar bujaré divadelní imaginace. Herecký projev představení je však přehlušován permanentním přívalem hudby a silných zvuků, pročež jsou interpreti opatřeni na tvářích či jinde ukrytými mikroporty zesilujícími jejich mluvní i zpěvní projev. Jenomže zesilování i amplifikace vokálů pohříchu technicky diletuje a bohužel až do té míry, že divák, zavalovaný množstvím slov textu, přijímá jeho sdělení v nepříliš srozumitelném huhlání. A tak je třeba domýšlet si, o čem se to vlastně hraje a být trpce odkázán na pozorování jakýchsi živých a pohybujících se obrazů v kouřové cloně, jež útočí na divácké vjemy s nevídanou urputností a vůlí exhibičně udivovat.
Není snad třeba připomínat, že původní a slavná Rostandova hra okouzluje již více než jedno století diváky na celém světě v příběhu lásky, v němž o přízeň svůdné Roxany soupeří sličný Kristián a nehezký nosatý básník Cyrano. Prostě téma jakéhosi střetnutí daru krásy s darem oduševnění. Hra byla opatřena kdysi skvostným přebásněním z pera Vrchlického, ale není divu, že si po tak dlouhé době vyžádala nové jazykové ztvárnění, jež koresponduje se současnou dobou zřetelněji. Autorem verze se stal neméně zdatný současný veršotepec, ale to je asi vše, co lze vědět po zhlédnutí představení s nedostatečně reflektovatelným textovým projevem. I příběh se posunul kamsi jinam a to pořádně.
A sem vlastně mířím tímhle svým povídáním, neboť téma takto realizovaného příběhu mě snad děsí i ve snu. A také si uvědomuji, že bych měl jako praktický divadelník mlčet, neplést se recenzentům do řemesla a být prostě loajální k režisérovi. Jenomže tady se stalo něco, co mé kolegiální zábrany prostě přesahuje. Jak jsem již naznačil, viděl jsem prostě jiný příběh, než se lze dočíst v autorově předloze.
Konzumoval jsem příběh stárnoucí ženy, trpící vědomím vlastní, leč odkvétající krásy, kterou přemohou vilné choutky na takříkajíc mladé maso. Tím se stane chlapec sotva odrostlý dospívání. Mladík není rozhodně žádný krasavec, postavou je dokonce menší než žádostivá dáma, rozumu poněkud mdlého, jednáním rozjíveného, takže mu musí konverzaci napovídat nosatý básník, jenž tutéž dámu sice tajně miluje, ale také jí z podivné lásky přeje toto nepřirozené erotické dobrodružství. Když se dáma ujistí, že mladý muž nemusí být takové pako, jakým však opravdu je, hodí mu ze svého balkonu lano, aby se mladík konečně mohl vyšplhat do jejího soaré a vykonal tam, co jest od něho očekáváno.
Tento vztahový fakt v ději, jak jej vnímám já a zdráhám se patřičně pojmenovat, výrazně dominuje a určuje další vjemové souvislosti.
Otázku, proč se nezmiňují recenzenti o myšlenkovém poselství zhlédnutého díla, chápu prostě tak, že navzdory samozřejmému tisíce let starému divadelnímu předpokladu, se cítí prostě nepříjemně, mají-li poukázat na novou výkladovou variaci. Herečka, která již pomalu dohlédne na práh důchodového věku, má za sebou vynikající plejádu věhlasně báječných výkonů, ať na divadle, tak i před kamerou. Dostalo se jí mnoha ocenění. Proslula i jako výrazná představitelka politického i společenského dění a působila velice pozitivně i v uveřejňovaných okamžicích privátního života. (Vážím si i jejího manžela, ať jako politika, tak i tvůrčího umělce, jenž má s tímto divadlem cosi společného: v programu je mu servilně poděkováno za jakýsi prkotinový nápad s leukoplastí na nose.) Kupodivu jsem v tomto punktu nepocítil hněv, ale lítost a zaplavila mě jakási sdílená trapnost. Obávám se, že se zmíněná a významná osobnost herečky stala buď obětí nezměrné inscenační nešikovnosti, anebo záměrné komerční manipulace, na niž prostě nalétla jak lovný opeřenec na špek.
Pocit smutku nemám pouze kvůli zmíněné protagonistce; naplňuje jej vědomí i jakési marnosti nad prací celého interpretačního souboru, jenž v dobré víře slouží naservírované koncepci vskutku poctivě a odvádí profesionální výkon v maximálním a obdivuhodném nasazení.
Co se vlastně skrývá za tímto míjením? Co v tomto divadle vlastně sociálně převládá? Ješitnost, pýcha, pokrytectví, sebeklam, snobství, neschopnost průměrnosti, anebo okázalý mocenský voluntarismus?

Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí

30. května 2011 v 10:33 | Zdeněk Pošíval
Občas sleduji diskuse pod některým z pozoruhodných článků internetových sdělovacích médií a nestačím se divit, jak se viditelná a slyšitelná část mladá generace vyjadřuje k současnému stavu české společnosti. A běhá mi mráz po zádech.
Srovnávání současné politické a sociální situace s údobím čtyřicetileté totality, jak to provádějí mnozí mladí lidé, je nejenom naivní, ale velice často hloupé a obávám se, že mnohdy i silně primitivní, tudíž výhledově i smrtonosně nebezpečné. Právě dnes jsem si nemohl nepovšimnout, jak pod článkem o současné čínské cenzuře se množí česká souhlasná přitakávání asijským komunistům a dokonce i sílí volání po "blahobytném" životě v režimu bolševického uspořádání státu.
Je jasné, že takoví pisatelé nezažili a ani si nepamatují odporná léta pod vládnoucí jednou stranou s posluhováním ruským Sovětům. Děsí mě proto otázka: kdo tedy mladé generaci poskytuje poučení a svědectví o bolševické době? Jaké jsou zdroje jejich informací? Že by čerpali z výuky svých učitelů, anebo z nostalgie někdejších rodičovských nomenklaturních kádrů? Podle počtu členů a sympatizantů přežívajícího zločineckého uskupení by nebylo divu. A aby bylo ještě víc jasno: nemám nejmenších pochybností o tom, že současná česká společnost, samozřejmě i v čele se svými politickými představiteli, se pohybuje těsně nad morálním dnem, pokud v něm již nevězí až po uši. Skandál, jenž by v civilizované demokracii stál politika post a plat, je u nás považován za šibalství a div ne za hrdinství. Mladá generace má tedy oprávněný důvod ke své nedůvěře. Jenomže to poměřování hodnot či pahodnot s předlistopadovými léty má silně zkreslující optiku.
Krade se ve velkém i v malém a to všude, kam jen v českomoravské kotlince dohlédneme. Je však třeba vysvětlit obdivovatelům časů minulých, že současní zloději se vyučili lupičskému řemeslu právě od komunistů: zapomíná se totiž, že historicky největších loupeží, jež dosahovaly gigantických rozměrů, se dopouštěli vítězové únorové revoluce v roce 1948 soustavně a bezostyšně. Zdá se, že nikdo už neví nic o tom, že majitelé nejrůznějších podniků a usedlostí, (nejen zemědělských), jež po výtce vznikaly z dřiny jejich rodin, byli za asistence ustrašené policie a bolševické milice ze dne na den nejen oloupeni o svůj majetek, ale navíc vyháněni a dokonce končili ve vězení. Vládnoucí soudruzi ve svém odcizení a pod záminkou třídního boje klesli dokonce až kamsi pod práh lidskosti: likvidovali své vlastní národní hrdiny. I pouzí podezřelí či soudruhům nepříjemní jedinci, nejen prokazatelní zločinci, byli mučeni a popravováni.
Argumentování, že za komunistů se nedostaly koupit banány, je typický jev pokrytecké demagogie, jenž se zaryl do paměti nepamětníků jako nepodstatný hnid a kupodivu se nezřídka a spokojeně opakuje. Nezmiňuje se však, že byla údobí, kdy se nedaly sehnat ani základní potraviny, třeba maso, na něž bylo třeba vystát dlouhé fronty. Sám si nemohu vzpomenout, kterých komodit byl vlastně dostatek: cokoliv se muselo shánět s obtížemi a podplácením. Byla to vysoká škola korupce, z níž čerpají absolventi dodnes.
Jiný projev neznalosti a svým způsobem i arogance vidím v poznámce mladíka, jenž ironicky vyčítá zastánci demokracie, že když dnes nemá dostatek peněz, nemůže se vypravit dle své vůle a chuti do Ameriky a může cestovat maximálně do snoby opovrhovaného italského Bibione. Je vidět, že ironikovi není známo, že za komunistů by nemohl ani do Bibione, natož jinam. Dovolenou u moře bylo možné trávit pouze v některé ze satelitních zemí SSSR, třeba v NDR u Baltu nebo v Bulharsku u Černého moře. I do socialistického Chorvatska, jež však nebylo v ruském područí, měli přístup jen prověřené kádry na tak zvaný devízový příslib, neboť koruna nebyla směnitelná za jiné valuty.
Asi bych se neměl divit, že obdivovatelé totalitního pořádku ponechávají bez povšimnutí tehdejší kulturní prostor, čímž míním souhrn duchovních hodnot v národě. Mizérie důsledků vládnoucí ideologie pavědy marxismu leninismu a vědeckého komunismu byla vskutku nedozírná. Studovat směly pouze děti komunisty prověřených a loajálních rodičů, kdežto vykonávat svá povolání nesměli lidé, kteří odmítali podepisovat vlastizrádná prohlášení. Z knihoven byly vyřazovány a ničeny knihy nesocialisticky smýšlejících autorů, včetně klasiků. Kina uváděla především kýčovité sovětské filmy, ze západních kinematografií se nedistribuovalo téměř nic, snad s výjimkou sociálních filmů italského neorealismu, kdežto na anglické snímky Shakespearových her se stály dlouhatánské fronty na vstupenky; divadla hrála výlučně jen marxismem odsouhlasené autory. Za delší vlasy na hlavě byli mladíci vyhazováni z práce i ze škol a nezřídka končívali na policii. Každý mladý muž musel ztrácet drahocenný čas dvouletou povinnou službou v jalové a nepotřebné armádě.
Z té doby si národ odnesl především morální pokleslost, závist a neúctu k člověku. V téhle zemi se snad závidí i cizí neštěstí. Kdo nechce pochopit, nepochopí a pak snad nezbývá než pomodlit se známými slovy, jak jsou uvedena v titulku. Jenomže: stačí nám to do příštích dnů?
 


Jak beztrestně zabíjet v Čechách

13. dubna 2011 v 11:53 | Zdeněk Pošíval
Ne nadarmo nazývá Ondřej Neff naši zemi Blbákovem. Zpočátku se mi to příliš nelíbilo, ale čím dál častěji se stává, že mu dávám nejenom za pravdu, ale mám chuť použít pro panující český šlendrián i mnohem tvrdší pojmenování. Kam se podívám, tam kvete zlodějna, korupce, podvody, nečestnost. A přiznávám, je mi z toho úzko. Jako by se v mé vlasti začala hnilobně rozkládat celá lidská společnost.
O korupci se permanentně píše, vysílá, lamentuje; zdá se mi však, že jde o nepřemožitelného a hýčkaného draka. Sám mám na očích tento odporný nešvar téměř každodenně. Na místě zákazu stání parkuje u nás v ulici U akademie jedna škodovka, patrola městské policie ji vkládá za stěrače pokutové bloky, často dostává botičku, ale druhý den tam parkuje škodovka znovu, bez lístečků za stěrači, bez botiček. Tahle scéna se opakuje už po řadu měsíců, všem na očích, výmluvně a bez uzardění...
V současné době koluje jízlivý videoklip vysílaný ČT, kterak při návštěvě Jižní Ameriky náš prezident republiky uzme z řečnického pultu psací pero, zatímco prezident hostitelské země pěje na něho i na naši zemi pochvalné ódy. Náš prezident mu poťouchle naslouchá, pero pokradným způsobem ukládá do kapsy, aby se napakoval. Byť nejde o nic světaborného, činí tak způsobem, jak jej známe z různých čecháčkovských akcí ve stylu "co je zadarmo i do bot".
Ať navštívíte kterýkoliv hřbitov, nestačíte se divit, jak je možné, že z náhrobků zmizely již všechny kovové ozdoby: v pražských Olšanech má dokonce na hřbitově stálé sídlo Městská policie, ovšemže k ničemu.
Naříká se, jak eráru chybí peníze, třeba na slušné důchody, přitom se však rozhazují plnými hrstěmi: stát platí za ryze privátní telefonování svých zaměstnanců stamiliony korun, aniž by se kdokoliv nad tím pozastavil. Zlodějna se prostě zahryzla pod kůži jako samozřejmost i tak zvaným poctivcům. A to nemluvím o tom, co se nyní odehrává v politické reprezentaci: volení představitelé preferují své osobní zájmy nad obecnou prospěšností natolik bezostyšně, že mi to doslova zvedá žaludek.
Obávám se, že obecná zločinnost narůstá do rozměrů již smrtonosných.
Nedávno jsem byl na pohřbu kolegovi, s nímž jsme si plánovali ještě v lednu nějaké aktivity. Těšil se dobrému zdraví, pouze mě upozornil, že se na dva tři dny uchýlí do nemocnice na banální operaci kýly. Tam mu však při předoperační prohlídce objevili kamínek ve žlučovodu. Navrhli mu, že mu jej vyndají zároveň s kýlou. Za nějaký čas po nástupu mi volal jeho syn, že otec zemřel. Znělo to neuvěřitelně. Operoval ho totiž chirurg onemocnělý chřipkou a přenesl ji na pacienta. Nastoupily horečky, byla nasazena antibiotika. Když horečky pominuly, převáželi kolegu na lůžku z oddělení JIP na jiné oddělení, ale stalo se, že ho při převozu jaksi zapomněli na nádvoří. Zrovna pršelo. Kolega promokl, prostydl, nastoupily opět horečky. Aby se mohl vrátit na JIP, musel jim kvůli pojišťovně slíbit, že se ještě podrobí operaci žlučníku. A ta se nepovedla. Kolega po pár dnech prostě velmi bolestivě vykrvácel.
Jde o vraždu, neúmyslné zabití nebo o usmrcení z nedbalosti?
Zdá se, že je to jedno: kromě zarmoucené rodiny a hrstky přátel nebožtíka to nikoho nevzrušuje. Policie nedostane podnět k šetření, odpovědný primář netuší, co je odpovědnost, ředitel nemocnice událost zamete pod koberec kvůli pověsti svěřeného zařízení. Že přišel o život člověk? I život ve šlendriánu ztrácí na hodnotě; venkoncem to již předvedli nemocniční lékaři svým heslem: "Náš exodus, vás exitus."
Dědictví čtyřiceti let devastace základních mravních hodnot se nedaří zapomenout, natož překlenout. Úpadek prorůstá do dalších generací a eskaluje; nenapadá mě jiný způspob, jak tomu zabránit, než oddělit od sebe politiku a ekonomické zdroje, obnovit návrat k tisíce let fungujícímu etickému zákonu a ověřeným pravidlům čestnosti a přikázáním základní slušnosti.
A aby se tento návod nestal jen formálním cancem, je nutné, aby volič hledal v politických programech osobu, která nejenom proklamuje zmíněné hodnoty, ale dokáže i srozumitelně vyjádřit, jakým konkrétním způsobem hodlá potřebné hodnoty uvést znovu do života společnosti.

Vyhrožování smrtí je mnohem horší než hulvátství pouličních chuligánů

10. února 2011 v 13:09 | Zdeněk Pošíval
"Náš exodus, váš exitus!"
Tuhle hrůzu vypustili ze svých úst stávkující lékaři. Neuvěřitelné! Něco, leč přeci jen vzdáleně podobného, se mi zarylo do paměti z časů vlády německých nacistů, když vyvěsili po naší zemi plakáty s drápem orla nad Hradčanami s nápisem: "Zachvátím-li tě, zahyneš!"
A přesto: současný nápis lékařů je nesrovnatelně horší. Je tak odporný, až se mi věřit nechce, že cosi takového je vůbec možné vypustit z úst civilizovaného a kulturního člověka. Stalo se navíc na půdě demokratické a svobodné vlastní země. Nenapadá mě nic, s čím by se ohavnost výhrůžky dala vůbec přirovnat.
Vyhrožování smrtí je mnohem horší než hulvátství primitivních pouličních chuligánů. Je totiž dílem skupiny občanů, kteří jsou považováni za elitu národa; tedy až do této chvíle. Na tom, že i mezi elitou se mohou nacházet jedinci bez skrupulí a s nabouranou morálkou, není zase nic tak podivuhodného, jenomže tady již nejde o jedince, ale o citelnou množinu inteligence. Netroufám si hodnotit oprávněnost požadavku zvýšení platu lékařům, jistě jsou mezi doktory mnozí podhodnoceni, ale cílem výhrůžek je dosažení tarifní normy a to bez ohledu na kvalitu péče, což mi připadá bolševicky elitářské. Nevzpírá se vlastně lidským možnostem, že je jich schopen lékař? A jeho přísaha? Blábol. A co hlavně? Do mysli osob, jejichž posláním je humanismus, se v touze po vlastním hmotném prospěchu vloudilo odcizení a z osvícenosti jedinců se náhle stala několikatisícová masa vybobtnalá do bezhlavého machiavelismu.
Výhrůžky, vydírání a terorismus jsou synonymem zla.

POZOR, STARÝ ČLOVĚK!

2. ledna 2011 v 11:12 | Zdeněk Pošíval
Sdělovacími prostředky, zejména pak ve televizi, proběhla rádoby dojemná informace o tom, že budeme obdaření novou dopravní značkou - POZOR, KRÁČEJÍCÍ STARÝ ČLOVĚK!
Netuším, kolik finančních nákladů si v době reforem a škrtů vyžádal tenhle nápad a jeho realizace, ale je opět názornou ukázkou, jak jsou iniciátoři vzdáleni realitě, jíž jsme v dopravě obklopeni.
Mně osobně se jeví námět nové dopravní značky jako mimořádně nevhodný a svým způsobem i odporný. Vyděluje určitou skupinu lidí a jako by sděloval jedním dechem řidičům: "Tyhle lidi nepřejíždějte, ostatní lze!"
Televize samozřejmě přispěchala s jakousi "improvizovanou" anketou kolemjdoucích, kteří se k nápadu vyjadřovali pozitivně, neboť u nich převládl pocit, že - budou v televizi. Odpovídali proto na položenou otázku nikoliv podle domyšleného mínění, ale tak, aby pěkně a hezky řekli to, co se od nich očekává. Vzhledem ke skutečnému stavu kulturnosti českých řidičů jde navíc o další vyhazování peněz, jimiž si někdo bez splnění společenskéhy potřebného účelu opět namastí kapsu.
Nedávno zaplnila média zpráva o pirátovi na proslulé D 1, jenž předjížděl zprava a návratem do levého pruhu prudkým a úmyslným zabrzděním způsobil bezpohlednou tragédii. Bude snad po zásluze potrestán, ale jeho bezohlednost není v příhodě osamocena. Nikde se totiž nedozvíte nic o tom, že vozidla jedoucí v levém pruhu, jenž má sloužit k předjíždění, jako by se tu tvrdošíjně  uhnízdila, zdržují vozy jedoucí za nimi a brání jim v plynulé jízdě. Jejich řidiči rovněž nedodržují pravidla silničního provozu. Nelze se pak divit, že mnohým vozům nezbývá nic jiného, než takového anarchistu předjíždět zprava a mnohým za volantem pak pochopitelně brnklají nervy.
Bydlím v městské části Prahy 7 a každodenně se tu nestačím divit. Naší ulicí, na jejímž začátku je značka ZÁKAZANÝ PRŮJEZD, projíždí v době špičky až sto vozidel za hodinu. Patrně za nemalé náklady tu byla vybudována stezka pro cyklisty, kde jsem ještě cyklistu ani nezahlédl. Na dvou křižovatkách Veletržní ulice jde permanentně o život: auta tu stojí v křižovatkách, přestože v jejich směru svítí na semaforu červená, a tak beztrestně brání průjezdu vozů z příčného směru; stojí i na přechodech pro chodce, nečekaně se i rozjíždějí a to bez sebemenšího ohledu na přecházející chodce, jimž naskočil zelený panáček. Zvláště maminky s kočárky, kličkující mezi stojícími či popojíždějícími vozy, riskují vskutku nebetyčně.
Takže, máme-li už dopravní značky POZOR, DĚTI! POZOR ZVÍŘATA! POZOR ZVĚŘ a po instalování POZOR, STARÝ ČLOVĚK!, očekávám tudíž další "potřebné" značky POZOR, MAMINKY! POZOR, BLONDÝNKY! POZOR, OPILCI! POZOR, ÚŘEDNÍCI!
Nebude špatné nainstalovat dopravní značky POZOR, ČLOVĚK!
Řeči o tom, že je třeba šetřit, je další blábolení.

Oprsklost a cynismus mocných starostů českých

4. prosince 2010 v 12:57 | Zdeněk Pošíval
I Franz Kafka by se podivil, kam až zašlo jím tematizované odcizení člověka.
A to v jeho dobách úřady jaktakž fungovaly, a když napadl sníh, zametalo se před vlastním prahem, aby nedošlo k uklouznutí a zranění. Já sám pamatuji, a to jsem se narodil hodně let po Kafkově smrti, kterak v Praze zvonili strážníci na domovníky a domácí pány, aby je upozornili a varovali, že nemají uklizený chodník. Činili tak v obavě, aby si někdo pádem neublížil. Ochrana obyvatelstva patřila tehdy k jejich náplni práce. Chodníky se tudíž zametaly, nebo alespoň posypávaly popelem, škvárou, pískem, solí... Pořádek prostě patřil k zajištění jakési bezpečnosti obyvatelů země i ve zdánlivých prkotinách.
Jde však vážně jen o prkotinu?
Myslím, že nedávno došlo ze strany mocných k dalšímu plivanci do práv člověka občana, když povinnost uklízení chodníků a prostorů před nemovitostmi se odebrala pohodlným a často hamižným majitelům nemovitostí a předala se do kompetence obcím.
A tak došlo doslova a do písmene i k odpornému jevu odlidštění. Města se totiž vykašlala na nějaký zákon o povinnosti starat se o úklid a raději investovala peníze do pojišťoven.
Domyšleno a sečteno: bolest a utrpení postiženého lze prostě zaplácnout pár korunanami. Nač se namáhat s nějakým úklidem? Nač myslet na to, že si jakási zanedbatelná babička s hůlčičkou netroufne vyjít na ulici, aby navštívila pekaře a koupila si rohlík? Že se její zlomená pánev po pádu uzdraví jen s obtížemi a v bolestech? Nu a co? Když nás zažaluje, pojišťovna to s bábou nějak srovná... A když uklouzne chirurg a zlomí si ruku těsně před tím, než měl právě operovat? No a co? Přece se nezblázníme kvůli nějakému doktorovi, jeho újmu zaplácneme nějakou tou tisícovkou...
Takové myšlení těch, jež nás mají na starosti, nelze vskutku nazvat jinak, než cynismem. Říkám to silné slovo s lítostí, ale i v oprávněné zlobě. Nikdy předtím jsem si nedokázal představit, že by v demokracii a ve svobodné společnosti mohlo dojít zprava k takovému pohrdání člověkem a zleva k takovému pohrdání lidmi.
Pořád se divím, že se mocní neobávají osvědčeného národního prostředku, defenestrace. 

Migrace Romů z kanadského pohledu

30. října 2010 v 21:29 | Zdeněk Pošíval
Když jsem potřeboval po nějaké době znovu navštívit synovu rodinu v Kanadě, narazil jsem na úřední komplikace, a tak nezastírám, že patřím mezi ty naštvané týpky, kteří museli shánět povolení k vjezdu do Kanady, vyplňovat anglicky dotazníky, nechávat se fotografovat podle nadiktovaného klíče záběru, čekat na nejisté vyřízení a nakonec i zaplatit konzulátu nemalý peníz. Kanadská vláda nám prostě vízovou povinností ztížila příjezd do své země, aniž naše úřady učinily nějaké fungující protiopatření, kromě obvyklého českého bědování a možná i zřízení nějakého dalšího zbytečného ministerstva.
Příčinou onoho opatření bylo omezení romské (cikánské) invaze z naší republiky do zámoří.
V Kanadě jsem si na to postěžoval známým i příbuzenstvu, ale se zlou jsem se potázal. Vím, že se nám ten severoamerický pohled jen těžce skousne, lze to vidět třeba na vysokých karmách protiromsky zaměřených blogů i přívalu různých e-mailů, a marná sláva, české zatvrzele zakořeněné stanovisko se prostě jen tak snadno nezmění.
V Torontu se to i na ulici hemží lidičkami všelijakého národnostního i etnického původu, někdy se mi i zdálo, že osoby s vyloženě bílou pletí jsou tu dokonce v menšině, ale opakuji, že tu nejde o taxativně ověřenou skutečnost, ale o mé zdání. Prostě, nezáleží na tom, máte-li rysy jihoevropské, severoevropské, indiánské, asijské, indické či africké, tady trvale žijí prostě, jednoduše a  výhradně  kanadští občané. A to bylo i argumentem, jímž jsem byl trumfován: z naší republiky prostě neemigrovali Romové (Cikáni), ale výlučně a pouze čeští občané. A označovat nějakého občana jeho údajným etnickým názvem se tu považuje nejenom za neslušnost, ale za příznak rasismu. Na otázku, proč tedy Kanada zavedla vízovou povinnost českým občanům, bylo mi řečeno, že přemrštěný exodus osob z jedné lokality je nutné regulovat a to zrovna tak, jako i Česká republika reguluje svými vízy i neúměrný nápor imigrantů, třeba ze zemí bývalého Sovětského svazu.
Není mi sice po vůli, že Evropské unii, jíž jsme členy, je to lhostejné, ale jsme prostě obecně považováni za rasisty, což potvrdila v jakémsi projevu i paní H. Clintonová, ministryně zahraničí USA, byť mi přitom nejde do hlavy, že "rasistickou zemi" přijali do Unie i do NATO.
Dobrá, pochopil jsem a došly mi argumenty.
Pochopení je však jednou věcí, jinou je názorové ztotožnění.
Stalo se, že v Kanadě mi jako tlumočnici američtiny přidělili dívku, jménem Susane, jež studovala pět let v Praze. Susane se přitom narodila v Jihoafrické republice, její mateřskou řečí je afrikánština a angličtina, povětšinu života strávila jako Kanaďanka jak jinak než v Kanadě, kde také trvale pracuje. A teď pozor! Činsky neumí ani slovo, území Asie, natož Číny, nikdy nenavštívila, ale protože má "asijskou fyziognomii", nikdo jí v určitém kruhu kanadské společnosti neřekl jinak, než "ta Číňanka".
Co k tomu dodat?
Řeči se vedou a voda teče...

Blbá nálada je tak snadná

10. října 2010 v 11:36 | Zdeněk Pošíval
Poslední dobou se dost často v České televizi vysílá intermezzo, v němž prezident Václav Havel konstatoval, že "u nás vládne blbá nálada". Myslel tím patrně jen onu chvíli či údobí, kdy to vyslovil, jenomže já mám bohužel pocit, že naštvanost, mrzutost, nakrknutost či zachnuřenost vládne u nás permanentně; aspoň si nepamatuji, že by tomu bylo jinak.
Jsou sice vzácné výjimky: třeba když občas hokejisté vyhrají mistrovství světa, nebo když jednou za desítky let padne nebo mění se režim, ale taková anima jsou krátkodechá. Nemají dlouhého trvání. Jakmile přijdou další dny, euforie pomine a upadáme znovu do pesimistických nápad. Dobře je to vidět v resturacích, kavárnách, kde si naši lidé sedají separátně k volnému, čili k liduprázdnému stolečku, a než by si přisedli k dalším hostům, dřepí s jakousi urputností raději sami. Ve volných hledištích se u nás sedá kamsi do zadních řad, zatímco v jiných zemích si lidé sedají nejraději dopředu.
Snad je to proto, že se permanetně čehosi obáváme a snažíme se být nenápadní.
Když přijel kdysi můj venkovský dědeček do Prahy a jel tramvají, měl ve zvyku oslovovat spolucestující a s chutí se s nimi dával do řeči. Pamatoval totiž časy, kdy se lidem tak okázale nelhalo. Něco takového je dnes vlastně neslýchané a oslovovat cizí osoby se považuje za podivínství. Je to návyk z dlouhodobé nedůvěry k vrchnosti a vládám v této zemi: po velkou řadu let se lidem lhalo, slibovaly se jim ideje naprosto nehorázné, neuskutečnitelné. Sám pamatuji nacistickou okupaci, kdy se do poslední chvíle lhalo lidem o vítězstvích chrabrých německých vojsk; také si dobře vzpomínám na naivní a bláhové sliby bolševiků, a když se už lidem chtělo zbavit se té zničující falše, došlo opět k okupaci a k dalším charakterovým pokřivenostem. Za nedůvěru k mocným se tvrdě trestalo.
Lidé si navykli býti co nejméně nápadnými.
Pozoruje-li situaci cizinec, zjistí, že dobrá nálada se u nás toleruje pouze opilcům a feťákům, kteří v rozmarné veselosti se dokáží zabavit, ať to stojí, co to stojí. Zpívají v nočních ulicích, sexují, kde se dá, malují po zdech, v tramvajích a autobusech čmárají diamantem po sklech, na chodnících zanechávají své  výměšky a občas se mezi sebou zmlátí, aby byla sranda. Zdá se, že jde o jev obecně do značné míry povolovaný, a proto se nezasvěceným osobám jeví život u nás jako fantasy nebo jakési scifi z jiného světa, neboť zakříknutá a nejistá je často i policie.
Dnes už sice žádná udavačská nebezpeční nehrozí, lže se však a krade ze zvyku dál. Není divu: v současné garnituře našich řídících představitelů převládají osoby, jež mentálně i názorově formovala vlastizrádná a nemravná normalizace. A lidé se pořád nedokáží dívat se vzájemně do očí. Mít dobrou náladu neboli animo je prostě náročné: pro mnohé jde o fušku, k níž potřebují chemické berličky, kdežto býti naštvaným je snadnější než změnit smutné příčiny s rozumem v hrsti.  Závidím kulturám, kde ke splnění slibu stačí slovo a podání ruky: u nás na to nestačí ani sebelépe sepsané dohody či smlouvy.
Lež, nepravdy a fixlování patří k fokloru, jak se silně projevuje i v posledních dnech, zejména v Praze.

Jak svačí záchranáři v Praze

18. srpna 2010 v 12:25 | Zdeněk Pošíval
Pochutnával jsem si v jednom bubenečském bistru na čerstvém bramboráku, když jsem si povšiml, jak venku na poměrně rušné hlavní třídě zastavily tramvaje i auta, neboť tudy projížděl houkající a blikající vůz záchranné služby. Obrovská skříňová žlutá sanitka nečekaně zastavila právě před vchodem krámu s občerstvením, modrá blikající světla zhasla a siréna přestala kvílet. Z vozu vyskočila záchranářka v červenožlutém oděvu, vešla dovnitř, spořádaně se postavila do fronty před pultem a když na ni přišla řada, objednala si s sebou nějaká čerstvě připravená jídla, zaplatila a vyčkávala, až jí to kuchař všechno připraví. Posléze obdržela dva balíčky, vyšla ven, nastoupila do sanitního vozu, řidič nastartoval, opět zapnul blikající maják, spustil sirénu a otočil vůz do protisměru. Na kolejích zastavila tramvaj i projíždějící vozy, aby daly záchrance přednost. Sanita rychle a nepochybně odfrčela směrem, odkud přijela.
Akce trvala asi 8 - 10 minut.
Okolostojící lidé, kteří to sledovali se buď smáli, nebo láteřili. Nějakému cizinci, jenž nechápal, co se přihodilo, kdosi anglicky vysvětloval, čeho se stal právě svědkem, načež cizinec zamračeně, vyjeveně a udiveně kroutil hlavou. I mne to udivilo, ale ne moc.
Byl jsem jen náhodným svědkem jednoho z mnoha českých šlendriánů. Záchranáři využili jisté výhody, jež jim umožňují pravidla silničního provozu. Pořídili si gáblík a navzdory otočce si sice zajeli, ale asi jen malinko, jinak se zas tak příliš nezdrželi na své cestě za ohroženým člověkem. Snad to ten zraněný oněch pouhých 8 - 10 minut vydržel, jinak měl smůlu, to dá rozum. Je ovšem také možné, že si záchranáři vyjeli opatřit jenom onu svačinku a sirénou s modrými blikajícími světly si urychlili vyčkávání na základně, neboť ve své pohotovosti se nesmí přece příliš zdržovat.
Je jasné, že šlo o další a zcela běžné zneužití svěřené pravomoci, ale netuším, kdo takové výjezdy platí, někdo však určitě. Přesto lze pochopit, že i zdravotnící jsou lidé a potřebují se nasytit, neboť ve svém volnu nemají prostě čas opatřit a připravovat si pokrmy.
Zajímalo by mě, ví-li o svačinkových jízdách jejich šéf: pokud o tom neví, pak svůj úřad nezastává dobře a je spolutvůrcem šlendriánu, pokud o tom ví, pak svůj úřad rovněž nezastává dobře a je spolutvůrcem toho šlendriánu. Jsem zvědavý, podaří-li se ho nakonec přemístit někam nahoru, jak jest u nás osvědčeným zvykem. 
                                                                               * * *
Mezitím se stalo, že tento můj blog uveřejnil na svých stránkách deník MF DNES v rubrice Čtenáři nám píši a ozval se i ředitel Pražské záchranné služby. Ujal se vyšetřování, nešlo-li o sanitku z jeho stanice. Po řadě vzájemných a vysvětlujících emailů ohledně termínů příhody zjistil, že si pro jídlo skutečně přijela pražská posádka, ale doložil výpisem z GPS, že při jízdě za občerstvením nepoužila výstrašné signály. Já ovšem slyšel sirénu a viděl blikání světel, takže jsem buď měl vlčí mlhu, nebo šlo o jiný vůz, jenž houkal a já ten signál přiřkl sanitce pana ředitele. Neumím to pochopit. Korespondenci jsem uzavřel dopisem, jímž doplňuji tento blog:
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 
Vážený pane řediteli, potvrzuji příjem Vašich včerejších mailů, včetně výpisu z GPS, a ujišťuji Vás, že doplním svůj blog o fakta z Vašich sdělení.
Budu rád, pochopíte-li, že mým tematickým cílem nejsou kritické reportáže, (to bych užíval konkrétní údaje), ale eseje neboli úvahy, v nichž mi jde výhradně o obecnou charakterizaci některých jevů, jež naplňují život české společnosti. Předpokládejme, že si obsah blogu přečtou další provozovatelé záchranné služby i jiné veřejně působící činnosti, a díky tomu pochopí, že jsou na očích občanů, kteří si z jejich počínání vytvářejí určitou kvalitu percepce.
Na závěr mi dovolte osobní doušku. Na přechodu se zeleným panáčkem nelítostně srazilo auto mou šestiletou vnučku; díky rychlosti záchranné služby a okamžitému zásahu a umění chirurga přežila dívka svá těžká zranění. Těch 10 dnů, než se probrala z bezvědomí, bylo strašlivých. Od té doby jsem velice vděčný záchranářům, ale zároveň i citlivý na veškeré projevy ledabylosti a všelijaké arogance. 
Bylo by dobré, aby má snaha vedla k odstraňování příčin šlendriánu, jímž jsme v nebývalé míře obklopováni, nikoliv k jeho chlácholivému zdůvodňování.
Další slova k inkriminované příhodě považuji za nadbytečná.
Zdeněk Pošíval  (10. září 2010)   
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kam dál